Jan Werich po roce 1968 řekl: „Když ono se Dubčekovi tak krásně fandilo.“ Ale v listopadu 1989 už to bylo málo

Jsme s vámi, buďte s námi. Už není jasné, kdo to heslo vymyslel, ale celé generace si zakódovaly, s kým se v roce 1968 spojovalo. Vypovídaly o tom fotografie. Dubček se usmívá na spontánní davy. Dubček skáče šipku do vody. Dubček s Martou Kubišovou. Dubček s Věrou Čáslavskou... To bylo logo roku 1968, hlavně po srpnové okupaci. Fungovalo i měsíce poté, když už bylo jasné, že „oni“ (politické elity země) s „námi“ (občany) tak zcela nejsou. „Ať žije Dubček!“ volali demonstranti ještě 21. srpna 1969, aniž by tušili, že právě on vzápětí spolupodepíše tzv. pendrekový zákon. To byl Alexander Dubček, od ledna 1968 do dubna 1969 nejvyšší muž v KSČ, první a poslední komunistický lídr v Československu, jenž získal spontánní loajalitu občanů.

Uběhlo dvacet let, přišel listopad 1989 a Dubček se právě tak usmíval na spontánní davy z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. Opět byl tam, kde Marta Kubišová. Mohlo se zdát, že vykročil k návratu do čela dění právě tam, kde před dvaceti lety skončil.

Leč nestalo se. Jakkoliv ho lidé zdravili a měli v úctě, lídrem sametové revoluce ani státu už prostě být nemohl. Zůstal maskotem pražského jara a ve své historické roli, která se už vyčerpala.

Návrat z úplné izolace

V listopadu 1989 to ale takhle jasně nevypadalo. Husákovi a Jakešovi normalizátoři po dvacet let odvozovali svou legitimitu od „porážky kontrarevoluce“ (rozuměj Dubčeka) a „bratrské pomoci“ Moskvy (rozuměj okupace). Když tedy jejich legitimita praskla jako bublina, mohlo se zdát, že ji nahradí právě osmašedesátníci s Dubčekem v čele. Ale realita byla jiná.

Těch dvacet let, kdy Dubček zmizel z očí, se nedalo vymazat. Tedy samotné roky vymazat šly, jak o tom svědčilo nadšení pro Kubišovou, Kryla a jiné. Ale nešlo vymazat fakt, že Dubček se v té době zcela izoloval od dění v politice i společnosti. Nevracel se jako ten, kdo se k něčemu vyjadřoval, něco publikoval, hodnotil, bilancoval či riskoval, ale jako ten, kdo si jde tak nějak automaticky - ba nárokově - pro satisfakci či odměnu.

Za těch dvacet let tu ovšem dospěla generace, pro kterou to bylo málo. Pro ni nebyli „hegemonem revoluce“ osmašedesátníci, kterým vlil naději do žil Gorbačov, ale Václav Havel s Chartou 77, kteří to tu naplno prožili i odskákali. Právě pro ni zůstal Dubček už jen maskotem pražského jara a nostalgie po něm. Sice úctyhodným, navíc provokujícím Husákův režim, ale pro praktické účely protikomunistické revoluce už nepoužitelným.

I proto se Alexander Dubček na konci roku 1989 nevrátil do role politického lídra země, ale jen do úřadu předsedy Federálního shromáždění. Do téže funkce, v níž československou politiku o dvacet let dříve neslavně opouštěl.

Věřím, tedy jsem

Alexander Dubček byl celoživotní komunista. A to věřící komunista - věřil v tu myšlenku i v její dobro. Dnes to zní legračně. Hledat po zkušenostech z let 1948, 1968 i 1989 věřícího komunistu v řadách KSČM působí komicky. Ale počátkem roku 1968, kdy se Dubček stal lídrem KSČ, to znělo docela autenticky. Byla to charakteristika, která mu umožnila zahájit pražské jaro.

Sám se narodil do prostředí, které tuto víru kultivovalo. Jeho otec byl vyučený tesař. Přesvědčeným komunistou se stal v USA. Po návratu - a čtyři roky poté, co se narodil Alexander - vyslyšel výzvu k mezinárodní pomoci Sovětskému svazu a odjel i s rodinou do Kyrgyzie, do družstva Interhelpo. Na Slovensko se vrátili až v roce 1938. Budoucí symbol pražského jara tak strávil svá formativní léta v „reálném komunismu“. I proto pak v letech 1955-1958 studoval politické vědy v Moskvě.

Tyto zážitky mu posílily spíše komunistickou víru než papalášský cynismus. Doma sice procházel stranickými funkcemi, ale nezamíchal se do „výstřelků“ ani do ideologických půtek. Jméno si udělal jako organizátor záchranných prací při katastrofálních záplavách na Dunaji v roce 1965. A to, že bude dva a půl roku poté prvním tajemníkem ÚV KSČ, asi nečekal nikdo. Stal se jím de facto z nezbytí, neboť po demisi Antonína Novotného byl jediným konsenzuálním kandidátem. Dalo by se říci, že Dubček přišel k funkci šéfa KSČ jako slepý k houslím. Ale rozhodně tak nepřišel k pražskému jaru. Podporu veřejnosti získával cílevědomě. Opíral se o ni právě proto, že ji neměl v žádném papalášskémkřídle strany. Tehdejší slogan "socialismus s lidskou tváří" byl geniální. Byl to dobrý marketingový tah, neboť marketingově vůbec nepůsobil. Ta tvář byla autentická - Dubčekova.

Alexander Dubček

S arogantní tváří Antonína Novotného, neřkuli Vasila Biľaka, by to heslo nemělo šanci, ale upřímný kukuč Saši Dubčeka k tomu sedl dokonale. Po dvaceti letech zprvu stalinistů, pak nabubřelých aparátčíků viděli občané v čele KSČ skutečně lidskou tvář. Ta převálcovala pochyby, nakolik může být její nositel demokrat a nakolik je schopen pražské jaro hájit.

Dubček získával autentickou popularitu (nejenom tváří, ale zejména tím, že byla zrušena cenzura) a tím i legitimitu pro reformní vedení KSČ, ač nebylo demokraticky zvolené. Definitivně ji získalo ve chvíli, kdy se - aspoň slovně - postavilo proti sovětské okupaci. To byla chvíle hesla „Jsme s vámi, buďte s námi“, ale i lámání chleba.

To heslo platilo po celý srpen, hlavně když Sověti unesli do Moskvy legitimní československé lídry. Platilo i tehdy, kdy ti lídři podepsali „moskevské protokoly“. Byla to sice kapitulace, ale vynucená silou. Klobouk dolů před Františkem Kriegelem, jenž jako jediný nepodepsal, ale ostatním to nikdo moc nevyčítal. Horší to bylo později, počínaje 18. říjnem.

Moskvě se nepodařilo ustavit „dělnickorolnickou vládu“, jež by hned nastolila tvrdou normalizaci. O to se zasloužil i Dubček. Ale jeho selhání přišlo v tom, že se nebránil normalizaci plíživé, že se od ní „muži ledna“ nedistancovali. Výrazy „muži ledna“ a „polednová politika“ byly klíčové. Znamenaly reformisty usazené ve vedení „strany a vlády“ od zasedání ÚV KSČ v lednu 1968. Ale čím více jimi elity šermovaly, tím méně se jich držely. Když 18. října parlament schválil smlouvu o pobytu sovětských vojsk poměrem 228:4, proti byli jen poslanci Kriegel, Fuková, Vodsloň a Sekaninová-Čakrtová. Tehdy začali lidé ztrácet důvěru v elity. Ty se - za přičinění Dubčeka - až příliš snadno vzdávaly vymožeností, jakou byl zmíněný zákaz cenzury.

Dubčekovi to kariéru nezachránilo a 17. dubna 1969 ho vystřídal Gustáv Husák. Lidé si ale všímali takových „detailů“, že v lednu 1969 se sice zúčastnil vyhlášení Zlatého slavíka (inu, Kubišová), ale nezúčastnil se Palachova pohřbu (z vlády na něm byli jen dva ministři - školství a tělovýchovy). A pak, když byl Dubček už jen předsedou Federálního shromáždění, přišly demonstrace k výročí 21. srpna a „pendrekový zákon“, který podepsal. Legitimitu střídalo zklamání, které vyjádřil tradovaný výrok Jana Wericha z pozdější doby: Když ono se Dubčekovi tak krásně fandilo.

Zlomil jsem nad ním hůl

Na dalších dvacet let se nad Dubčekem zavřela voda. Lidé věděli, že Kriegel je signatářemCharty 77, ale o Dubčekovi nic. Jeho protestní dopis orgánům KSČ zůstal bez odezvy a jaksi se nepočítá. A tento náboj se přenesl i do atmosféry roku 1989. Tady nejde jen o pocit, ale i o fakta.

Dokládá to Alexandr Vondra v knižním rozhovoru. Když se v Moskvě rozjela perestrojka, Dubček dostal čestný doktorát na univerzitě v Boloni a začal se veřejně vyjadřovat, mluvčí Charty Vondra toho chtěl využít. Osobně jel do Bratislavy za Dubčekem v naději, že od něj získá podpis na petici za propuštění politických vězňů Jirouse, Stárka a Tichého. Jenže Dubček mu řekl, že by to od něj nebylo taktické, kdyby petici podepsal. „Tehdy jsem nad ním zlomil hůl,“ shrnuje to Vondra.

I tyto pohnutky hrály roli v prosinci 1989, když se rozhodovalo o ústavních funkcích. Na balkonu Melantrichu to mohlo působit, že revolucionář Havel předvádí národu staronového lídra Dubčeka. Ale ve skutečnosti stála za Dubčekem jen reformně komunistická Obroda. Veřejnosti brzy došlo, že Dubček je spíše maskotem nostalgie po dvacet let staré minulosti. Při vší úctě k pražskému jaru i roli Dubčeka v něm to bylo koncem roku 1989 už málo.

LN, 1.9.2014