V postvolebním období letošního roku bude dostatek času na rozmýšlení se o uspořádání politické scény. Rok bohatý na volební klání odhalil v plné nahotě smýšlení politických stran, jejich vizí či nevizí. Čas předčasných voleb se mnohým dnes jeví jako čas daleký, vzdálené a zároveň luxusní údobí, ke kterému lze dojít pohodlně a bez spěchu.

Proč také spěchat, že? Mnozí politici dobře vědí, že pětiměsíční pat v rámci postupných ústavních tanečků hraje do karet těm, kteří se nestydí spát v poslaneckých lavicích. Ukazuje se totiž zcela reálně, že se vlastně nic zlého neděje, ústavní krize nehrozí, protože se dle hlavního zákona postupuje ospale vpřed a politické strany nemají důvod se rozpadat a rezignovat na patový stav. Vždyť se dá z něj pořádně těžit! Další známá skutečnost je znechucení voličů. Ale především v rámci obou komor parlamentu.

Senát lidé vnímají jako nadbytečnou instituci (a účast ve volbách odráží adekvátně stupeň důvěry) a poslanecká sněmovna utržila od listopadu 1989 nejmenší stupeň důvěryhodnosti. Nejlépe si naopak u občanů vede prezident a politici v obecních zastupitelstvech. Lidé nejsou hloupí a dobře si spočítají, kdo je důstojně reprezentuje a zastupuje. A demokracie má být především pro lidi, zajišťujíc obecné blaho společnosti.

Nabízí se pak otázka, jaké politické uspořádání by mohlo být výhodné a adekvátní pro specifickou českou kotlinu.

Vzhledem ke skutečnosti, že je český stát členem EU a že také jeho zákony se z větší části řídí legislativou Bruselu (ze 70 %), tak se postupně ukazuje nadbytečnost centrálního parlamentu. Při pětiměsíčních potížích, které se zcela nepochybně protáhnou na celý rok, běží státní správa na úrovni krajů bez větších potíží. Prezidentská kancelář také. Jedinými „potížisty“ jsou zastupitelé obou komor parlamentu, kteří zvláště po našem vstupu do unijního společenství znechutili většinu českých občanů. Je zřejmé, že centrální politika nemá u nás budoucnost. Jsem přesvědčen, že bude dobré časem vytvořit parlamenty zemské. I v ústavě se píše o zemích Koruny české. Máme na co navazovat. A zemské zřízení se státním zřízením republiky se nevylučuje. Za určitých naplněných předpokladů. Prvním je posílení pravomocí prezidenta republiky a druhým zase posílení pravomocí jednotlivých hejtmanů.

Dnes není žádným tajemstvím, že se krajská samospráva nepovedla. V řízení státu je absentující především komunikace mezi pražským centrem a krajskými hejtmany.

Metaforicky lze přirovnat dodnes chybějící spojovací komunikaci dálničního typu zvláště směrem na Ostravu. Při důsledné úpravě a vyčlenění spravovaného území novou metodou republikové geopolitiky lze docílit skutečně efektivního řízení na úrovni zemských parlamentů. Pak bude možné hovořit o odpovědné zemské geoekonomice.

Lidé přestanou být znechuceni centrální politikou a začnou více důvěřovat zemským poslancům, které budou mít blíže na „odstřel“. Jiný kraj, jiný mrav, jiná země, jiné sémě.

Co se zaseje, to se sklízí. Momentálně sklízíme nechuť volit, zasetou některými nechutnými politiky. A teprve „po ovoci poznáte, z kterého pramene chodíte pít“ hlásá Kniha knih. Doplňuji: Teprve po volbách poznáváte, koho chodíte volit.