Pomiňme nejprve pokus zabránit České televizi ve vysílání reportáže o tom, jak se pan Dalík snažil na příkaz pana premiéra zařídit, aby do pořadu Reportéři ČT Marka Wolnera nebyl zařazen příspěvek o poslanci Petru Wolfovi. Ten je totiž je ve vážném podezření, že zneužil z celkové částky dotace 4,6 milionu asi 1,1 milionu korun. O podobném ovlivňování novinářů jsem před časem již tady hovořil, i když se týkalo druhé strany, tedy ČSSD. Dnes bych se proto podíval na jiný případ: na zákaz vstupu televizních reportérů do kuloárů Poslanecké sněmovny. Ten byl totiž vyhlášen pouhý den po té, co právě Česká televize odvysílala reportáž, v níž se Dalibor Bártek snažil získat odpovědi do reportáže v kuloárech sněmovny od poslance Wolfa.

Co je na takovém zákazu tak výjimečného, takový či podobný zákaz existuje i v jiných sněmovnách?

To je sice pravda, pravidla jsou různá, ale nikde se nepostupuje selektivně, takový zákaz se nemůže týkat jen televizí a na rozdíl od České republiky všude funguje perfektní servis: to znamená potřebuje-li si nějaký novinář – a je jedno z jaké je země – něco ověřit u některého politika, tak mu buď tento politik sám dá termín setkání, nebo, pokud je píšící redaktor, odpoví e-mailem. Nemůže-li, odpoví jeho asistent či mluvčí, a bývá zvykem, že tak učiní vždy do 16,00 hodin, aby zmíněný novinář stihl uzávěrku listu či televizních zpráv. Tenhle servis u nás vůbec nefunguje, politici se novinářům vyhýbají, schovávají se před nimi, nechávají se zapírat, chybí jim zodpovědnost vůči voličům a profesionální chování.

Čím to podle vás je?

Nedemokratickou tradicí, za dvacet let nejde skoro nic změnit. Zrovna nedávno, když jsem psal skripta, jsem v knihovně narazil na následující článek v časopise Český svět z 3. května 1907 nazvaný: Svrchovaná neslušnost vůči žurnalistům. Té se dopustili pořadatelé při příjezdu krále do Prahy. Cituji:

„Na peron nádraží Františka Josefa vedle zástupců samosprávných a státních úřadů přirozeně byli připuštěni také žurnalisté. Páni hodnostáři jistě mají největší radost z toho, když druhého dne čtou své jméno v novinách, ale aby žurnalistu považovali za člověka sobě rovného, to jim ani nenapadá. Tak bylo pozorovati, že hrdému panstvu bylo zřejmě nevolno, když museli stát na peronu společně s žurnalisty. Ihned věděli také, jak si pomoci. V malé chvíli přišli zřízenci, kteří jali se mezi žurnalisty a ostatní napínati provaz, aby tak zástupci tisku byli od ostatních odděleni. Toto nanejvýš urážlivé jednání, na nějž klidně přihlížel ministr dr.Fořt, sám bývalý novinář, přirozeně vyvolalo mezi žurnalisty oprávněnou nevoli, které byl dán též zřetelný projev… Žurnalistům pak bylo milostivě povoleno, že provaz mohou podlézati a tak zase přejít do prostranství neuzavřeného… Zaznamenáváme tento případ jsouce přesvědčeni, že všude jinde kromě Prahy byl by nemožným. Kdyby si kdokoliv dovolil tak urážlivou neslušnost vůči žurnalistům, jistě všechny denní listy bez rozdílu politického svého zbarvení rázně by se vzchopily na obranu své cti.“

Autor je novinář a spisovatel