Novinářský kolega a přítel Jan Petránek na jedné nedávné besedě vzpomínalna svá setkání s ruským člověkem, ne ledajakým, který působil v naší republice jak za sovětského režimu, tedy v období Pražského jara a srpnové okupace, tak v létech Gorbačovy „perestrojky“, posléze i za běsnění neobolševických pučistů v Moskvě – vždy v úloze sovětského a nakonec ruského velvyslance v Československé a potom i v České republice. Alexandr Alexandrovič Lebeděv (*1938), nadaný syn voroněžského inženýra a lékařky. O tom, že by jeho kniha vyšla nejprve v soudobém Rusku se nic nepraví. Zdá se, že byla skutečně napsána především pro českého čtenáře, jak napovídají i názvy mnoha kapitol, mj. Od února 1948 do Pražského jara 1968, Sametová revoluce a Moskva, U nás platí jiná měřítka, Srpen 1991, Oživení kontaktů mezi ruskými a českými vládními činiteli, Praha a čečenský problém...

Podle Jiřího Pelikána, s nímž se autor znal velmi dobře z Mezinárodního svazu studentstva se sídlem v Praze, „je to demokrat a přítel, s nímž můžeš jednat na rovinu. Nikdy nepodrazí. Znám ho celá desetiletí...“ Spolu prožívali skvělou atmosféru Pražského jara a pařížské studentské bouře v květnu 1968. Lebeděv se svou ženou se vrátili do Moskvy, on jako historik specializovaný na mezinárodní vztahy neměl příliš na výběr. Budiž, ale stal se referentem mezinárodního oddělení ústředního výboru sovětských komunistů. Zdá se to jeho líčení místy podivné, ale nelze mu upřít jeho upřímnost a v onom prostředí dobře skrývané liberální postoje včetně složitého vnitřního světa. Máme v historických českých luzích pro to své pochopení.

Jan Petránek v doslovu o knize k tomu říká, že podobné skutečnosti si nakonec uvědomovali i sami agenti KGB (je velkou chybou mít je všechny šmahem za idioty!). Lebeděv byl doslova vykopnut z nomenklaturního seznamu, ale opět – bylo mu umožněno stát se novinářem (1979 – 87), dokonce zástupcem šéfredaktora Světové ekonomiky a mezinárodních vztahů, aby v době perestrojky přišel posílit liberální křídlo A. N. Jakovleva. V době historického zlomu byl prvním radou sovětského velvyslance v Praze Borise Pankina a oba neváhali jednoznačně vystoupit proti pučistům v Moskvě, kteří chtěli vrátit staré pořádky.

V knize defilují příběhy s českými protagonisty demokratických reforem, politici i novináři, u všech autor vždy hledal pozitivní řešení rusko-českých vztahů. O totéž se pokoušel u svých spoluobčanů v Rusku s vědomím zkušeností „jaké rozhovory je vhodné v domácím prostředí vést“. Pozoruhodnou situaci popisuje na sovětském velvyslanectví v Praze, kde vznikla v podstatě dvě centra: velvyslanecký rada Ivan Udalcov, ředitel Institutu slavistiky na jedné straně s tvrdou linií krajních opatření či vojenského vpádu do Československa, a naopak velvyslanec S. V. Červoněnko, který do poslední chvíle vymýšlel, jak změnit obratně poměry ve stranickém a státním vedení a „konzervativněji léčit krizový vývoj“. Jistě, jde o události pro zasvěcené pamětníky velmi známé, ale pohled na ně očima diplomata má jistý půvab: diplomat se v něm nezapře. Neříká ani více, ani méně.

Můžeme ještě sledovat autorovu pouť po problematickém Balkánu, když po roce 1996 odejel z Prahy do Chorvatska a naposledy ještě jako velvyslanec skončil v Ankaře. „Návrat člověka v penzi je pro mne svým způsobem zvláštní“, říká A. A. Lebeděv v posledním odstavci svých vzpomínek, „už ve zcela jiné životní roli mohu říkat, co soudím o mezinárodních záležitostech i s pohledem na celkovou situaci v Rusku...“ Snad se tedy pustí – „až se mu zahojí jizvy po skalpelu“ – do otevřenější analýzy soudobých ruských poměrů, v níž zúročí léta diplomatické praxe. Takových autorů má zatím Rusko stále málo.

Alexandr Lebeděv: Velvyslanec vzpomíná... (Ottovo nakladatelství, Praha 2008, 184 stran)