Ve středu podvečer křtili Jan Herzmann a Martin Komárek svou knihu Proč právě Zeman?, kterou odvážně vydalo nakladatelství Práh. Šéf agentury pro výzkum veřejného mínění Herzmann a šéfkomentátor MF Dnes Komárek se pokoušejí odpovědět na otázku danou názvem. S nápadem na takovou knihu přišel Herzmann, definitivní čtivou podobu jí dodal Komárek.

Herzmann se znal z minulosti pracovně s Janem Fischerem, který jako první vyslovil touhu usadit se na Pražském hradě, jako svazák poznal Miroslava Šloufa, inspirátora Zemanova běhu. Šlouf byl vždycky mimořádně výkonným organizátorem, ale pro svého šéfa neměl zábrany ke špinavé práci, což dnes všichni vědí. Organizoval i Zemanovo prezidentské tažení, ale oba pánové se domluvili, že kvůli jeho temné minulosti se nebude tentokrát objevovat na veřejnosti. To si Šlouf dovolil, teprve když Zeman slavil vítězství – prý to Miloše naštvalo.

Autoři popisují zákulisí předvolební kampaně všech hlavních zájemců o tuto vrcholnou funkci. Se všemi se jednotlivě scházeli – Herzmann jim nabízel služby průzkumů veřejného mínění, Komárek s nimi diskutoval o jejich záměrech; jenom se Zemanem, který nemá rád novináře, se na takový pokec nesešel. Herzmann stranil příteli Fischerovi, Komárek Schwarzenbergovi, ostatně z toho se vyznal i na stránkách MF Dnes. Herzmann trefně konstatoval: "Velká část úspěchu obou kandidátů spočívala v tom, že Schwarzenberg dobře skrýval svého Kalouska a Zeman svého Šloufa."

Důvody, proč do druhého kola postoupili Zeman a Schwarzenberg, vysvětlili autoři už dřív ve sdělovacích prostředcích: Fischerovi nevyšel finiš, Dienstbier měl slabou podporu vlastní ČSSD, o Přemyslu Sobotkovi nemluvě. Ostatně s nimi se shodli všichni komentátoři.

Rovněž příčiny vítězství Miloše Zemana analyzovali stejně jako média. Schwarzenberg nechtěl používat útočné zbraně a podpásovky, Zemanovi tenhle styl vyhovoval. Podle mého názoru okamžikem, který rozhodl o Zemanově vítězství, bylo, když Schwarzenberg řekl, že podle dnešních měřítek by musel jít prezident Beneš za odsun Němců ze Sudet před mezinárodní soud pro válečné zločince. To nemohli zvláště starší lidé a obyvatelé někdejších Sudet, kteří se vlivem komunistické propagandy stále bojí o své statky, skousnout.

Komárek připomněl: "Kampaň se vede do statků a hrdel. Světoobčan Karel Schwarzenberg sice nevyužíval brutálního střeliva jako soupeř, ale jeho sebestylizace do role českého hospodského a lesníka také byla vykalkulovaná. Nakonec ale v poslední chvíli couvl před použitím »chemických a biologických« zbraní. Zeman byl ochoten udělat cokoli."

"To jsem cítil v jeho štábu," dodal Herzman, "to nebyl souboj, který se vede v rukavičkách. Brali to jako pěknou českou ladovskou hospodskou rvačku. Když mám po ruce židli, tak jí někoho praštím po hlavě bez ohledu na to, že se to nedělá."

Komárek si trefně přisadil: "Čeští (hospodští) voliči byli ochotni na tento styl přistoupit."

O první přímé volbě českého prezidenta vyjde v budoucnosti jistě mnoho knih, určitě s hlubší analýzou. Nicméně tenhle spis zachycuje bezprostřední dojmy dvou lidí, kteří byli tomuto klání velmi blízko, byť nebyli do samotné hry na některé straně sami vtaženi.

Třebaže oba autoři vnitřně fandili jiným kandidátům, popis zákulisí bitvy popsali objektivně. Herzmann se na křtěcím podvečeru zmínil, že chtěli touto knihou přispět k uklidnění po vypjatém volebním klání. Myslím, že tady bude hlavně záležet na prezidentu Miloši Zemanovi, nakolik uklidní tu část veřejnosti, která mu nefandí.