Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Alespoň tak to tvrdí ústava. Pokud se dnes podíváme, kam až dospěl Ústavní soud za dobu své existence, je před námi výsledek žalostný. Nedostatečným počtem soudců ochromené kolbiště ochrany partikulárních politických zájmů. Pokud se podíváme do textu ústavy, zjistíme, že Ústavní soud je na prvním místě povolán k žalobám směřujícím ke kontrole ústavnosti a až teprve nakonec, po různých kontrolách průběhu voleb, k ochraně individuálních práv při porušení ústavnosti v rámci výkonu soudní nebo jiné moci státu.

Ústavní soud však ve své dosavadní praxi tvořil svou pověst a tříbil právo na poli individuálních stížností, které se staly základem jeho rozhodovací praxe. Za zlomový a vrcholný okamžik činnosti Ústavního soudu považuji dodnes jeho zrušení úpravy občanského procesu, které fakticky znemožňovalo ochranu před nezákonnými rozhodnutími správních úřadů a které vedlo k vytvoření tzv. správního soudnictví.

Černý den Ústavního soudu však nastal v okamžiku, kdy si politici přečetli ústavu a začali Ústavní soud obtěžovat ústavními stížnostmi – zaměstnávajíce tak plénum Ústavního soudu, jehož úkolem mělo být přezkoumání ústavnosti jednotlivých zákonů, ale ve skutečnosti za tím byla snaha zlomit vůli demokraticky zvolené většiny ve vlastní prospěch. Pomalu se tak stala z Ústavního soudu třetí komora parlamentu.

Domnívám se, že bylo chybou – kterou jako jedinou lze přičíst ústavním soudcům –, že návrhy reflektovali a připustili jejich meritorní projednávání. Podávání těchto ústavních stížností se pak stalo oblíbenou kratochvílí zleva i zprava. Morálka v tomto směru z politiky zmizela a vše se jevilo jenom jako snaha politicky zničit odpůrce a jako "zajímavý" právní problém. S jídlem rostla chuť. Vedle toho Václav Klaus, upřímně nenávidějící soudco-byrokracii, rezignoval v oportunistické spolupráci se Senátem na svoji povinnost navrhovat ústavní soudce tak, aby Ústavní soud byl personálně plně obsazen. Připouštím, že i on se zapojil jednou z mála pozitivních ústavních stížností, kterou inicioval přezkoumání Lisabonské smlouvy.

V mezní situaci, kdy Ústavní soud poskytuje ochranu individuálním stěžovatelům ve značně ochromené míře a podání u něj leží dlouhou dobu, mi vadí, že se zajímá zhola zbytečně o politické půtky.

Fascinující je též vlastnost politiků, kteří se dokonce nezajímají o osud svých ústavních stížností, jako kupříkladu komunistický předák Filip. Jediným příkazem dne je urazit, vyřvávat a podat ústavní stížnost. Nejsem přesvědčen o tom, že politika je špatná a zkažená, politika je tvrdý boj vedený prostředky, které normálně přípustné nejsou. Budeme omezovat přístup k ÚS Kam jsme však dospěli, že se podávají ústavní stížnosti a zodpovědnost za politické směřování státu se přenáší, byť i jen v dílčí rovině, na lidem nevolené ústavní soudce? Proč by měli přejímat zodpovědnost za něco, co patří do hájemství politiky? Co je to za politiky, kteří nejsou schopni přijmout politickou porážku a žádají přezkoumání kdejaké ptákoviny pod pláštíkem ochrany ústavnosti?

Když byla psána česká ústava, její tvůrci měli na mysli i princip zdrženlivosti u těch, kteří mají právo ústavní stížnosti Ústavnímu soudu podávat. Naprosto nechápu v této souvislosti ty senátory, kteří jsou právníky, a někteří z nich dokonce bývalými ústavními soudci, že dnes podávají žalobu pro velezradu vůči prezidentovi republiky, přičemž z farizejského odůvodnění vyplývá, že tak činí mimo jiné proto, že to je možné, a ošklivý Klaus je naštval tím, že něco nepodepsal nebo někoho nejmenoval.

Povolanější než já o tomto tématu napsali své. Přesto pominuli základní zásadu systému fungování práva. Právní systém stojí a padá s tím, že každý permanentně nevyužívá svého práva. Jak by asi fungovaly české soudy, kdyby si každý z deseti milionů občanů jen tak podal žalobu spojenou s deseti miliony žádostí o osvobození od soudního poplatku? Systém by zkolaboval a normální věci by se neprojednávaly, ale každý občan má právo žalobu k soudu podat, a to na cokoliv. Stejně tomu je i v případě všech ústavních stížností, završených žalobou na Klause.

Bohužel zdrženlivost, slušnost a uvažování v dlouhodobém horizontu nebude do budoucna dostatečným regulativem našich elit, možná i proto, že většina z nich si na elity jen hraje. Nezbyde tedy než se zcela vážně zamyslet nad regulací přístupu k Ústavnímu soudu. A to třeba zavedením skupiny právníků, kteří by byli oprávněni před Ústavním soudem zastupovat a které by si každý, včetně politiků, povinně musel vzít. Možná že i tudy vede cesta. Každopádně současná situace je už jeden krok od zhroucení Ústavního soudu jako respektované a smysluplné instituce.

LN, 6.3.2013

Autor je advokát