V úterý 7. února 2012 pověřený vrchní státní zástupce v Praze Stanislav Mečl podnikl rozhodný krok k tomu, aby se zbavil svého 1. náměstka Libora Grygárka: navrhl ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, aby jej odvolal z funkce.

Je to krok nikterak překvapivý mimo jiné již proto, že Libora Grygárka vytáhl do funkce 1. náměstka odvolaný bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula. Další předzvěstí jeho konce byla kárná žaloba podaná Jiřím Pospíšilem kvůli selhání Vrchního státního zastupitelství v Praze v kauze Mostecké uhelné společnosti. Stanislav Mečl s ním nechtěl pracovat, proto mu odebral všechny dosavadní pravomoci. Vznikl nepřirozený stav, kdy Liboru Grygárkovi sice formálně zůstalo funkční zařazení, ale jeho úkoly a pravomoc z toho plynoucí vykonává někdo jiný. Jeho odvoláním a jmenováním nového 1. náměstka by byly znova nastoleny standardní poměry.

Stanislav Mečl jej vyzval k odstoupení již v souvislosti s vypuknutím skandálu kolem tzv. "kauzy Mostecké uhelné společnosti". Po počátečních nejasnostech se ukázalo, že Libor Grygárek se v žádném případě svého postavení dobrovolně nevzdá. Lze z toho usuzovat, že stejně jako Vlastimil Rampula se bude bránit soudní cestou. Pokud se tak stane, dojde k zápasu, jenž bude obtížnější a vedle toho zajímavější než spor s Vlastimilem Rampulou.

Libor Grygárek bude nebezpečným protivníkem. Není jen tak ledaskdo. Patří k nejsilnějším osobnostem mezi "starými ještěry" (terminus technicus Marie Benešové) s minulostí komunistických prokurátorů, kteří více než 20 let po pádu protiprávního režimu dosud převážně ovládají vedoucí funkce ve státním zastupitelství. Má pověst perfektního odborníka, použitelného úplně k čemukoli (netvrdím, že to je jednoznačný klad), požívajícího mezi státními zástupci značnou autoritu. Je o něm známo, že jako prokurátor vykonával dozor nad protiprávním postupem komunistické policie proti účastníkům protirežimních demonstrací.

V oboru působí s krátkou přestávkou nepřetržitě od r. 1984, kdy začal pracovat jako prokurátor. Na Vrchní státní zastupitelství v Praze se dostal při přeměně prokuratury na státní zastupitelství z generální prokuratury. Po celou dobu svého působení zastával významné funkce. Od května 1994 do srpna 1996 byl dokonce vrchním státním zástupcem v Praze.

V té době byla jeho podřízenou služebně podstatně starší exprokurátorka Marie Benešová, která se s ním nesnášela a nedokázala se ztotožnit s jeho způsobem řízení úřadu. Kvůli tomu dokonce odešla do advokacie, aby se po přestávce vrátila přímo do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Při odchodu vylíčila poměry na Vrchním státním zastupitelství v Praze a Grygárkův styl řízení v hrůzných barvách.

Ač jistě mohla ze svého vysokého postavení dělat svému bývalému šéfovi potíže, případně jej ze státního zastupitelství vůbec vypudit, nechala jej žít. Nicméně když konstruovala "protistátní spiklenecké centrum" zvané "justiční mafie", dle jejího tvrzení odpovědné za "kauzu Čunek", přihodila jej k jeho ostatním členům, ač s věcí neměl nic společného a dokonce patřil ve "válce žalobců" k odpůrcům manipulace s trestní věcí Jiřího Čunka. Soud jí pak uložil, aby se mu omluvila.

Rozhodne-li se Libor Grygárek k soudnímu sporu, jako kvalitní právník jistě použije ve svůj prospěch všech dostupných zbraní. Určitě bude namítat věcnou nesprávnost argumentů, jež v rozhodnutí o odvolání použije Jiří Pospíšil. Je pravděpodobné, že mimo to zpochybní ministrovo rozhodnutí jako podané na návrh neoprávněné osoby. Zákon totiž sice počítá s tím, že jej může podat vrchní státní zástupce, ale nezná způsob jeho ustanovení do funkce pověřením.

Je pravda, že totalitní režim používal tento způsob vzniku funkce z titulu zvykového práva, posvěceného ústavně zakotvenou vedoucí úlohou KSČ. Přestože jsme zemí, v které platí kontinentální pozitivní právo, polistopadový režim zvykové právo přejal jako "dědictví po předcích". Argument Jiřího Pospíšila, že se to tak dělalo i dříve, zní v tak choulostivé věci z úst vysokoškolsky vzdělaného právníka přinejmenším podivně.

V případě odvolání Renaty Vesecké a po ní Vlastimila Rampuly se ministr nespravedlnosti "vyznamenal" nepřístojnou váhavostí. Jistě si nyní opět uvědomí všechna úskalí Mečlova návrhu. Pokud se nepolepšil, bude opět dlouze uvažovat, svolávat experty, radit se a váhat, bez ohledu na to, že znejistí postavení pověřeného vrchního státního zástupce v Praze, potažmo povzbudí bojovou morálku jeho odpůrců.

Rozhodne-li se, že odvolá Libora Grygárka a nevypočitatelný soud návrh zamítne pro vadnost věcných argumentů, bude to nepříjemné, nikoli však nenapravitelné. Uplatní-li však vedle toho námitku podání návrhu neoprávněnou osobou, bude zpochybněna legitimita postavení Stanislava Mečla jako vrchního státního zástupce a platnost všech jeho rozhodnutí od nástupu do funkce. Ovzduší na Vrchním státním zastupitelství v Praze a na podřízených úřadech po návratu vítězného Libora Grygárka do funkce by bylo nedýchatelné. V tom by byly důsledky neúspěchu návrhu těžší než v případě odvolání Vlastimila Rampuly, navrženého nejvyšším státním zástupcem.

Pokud však ministr návrh Stanislava Mečla zamítne, zasadí ránu k nepřežití jeho autoritě a zprostředkovaně stabilitě státního zastupitelství, za dobu působení Jiřího Pospíšila v čele resortu od "kauzy Čunek" znova a znova otřásané.

Cesta z pasti, kterou si ministr nespravedlnosti sám nastrojil, vede přes urychlené řádné jmenování Stanislava Mečla vrchním státním zástupcem v Praze. Riziko, že by v případě úspěchu Vlastimila Rampuly v soudním řízení vzniklo na Vrchním státním zastupitelství v Praze dvojvládí, ve skutečnosti existuje pouze v hlavě Jiřího Pospíšila. V takovém případě by Stanislav Mečl prostě resignoval a vrátil se na původní místo na Nejvyšším státním zastupitelství o něco dříve, než se předpokládalo.

Návrhem na odvolání Libora Grygárka podnikl Stanislav Mečl "průzkum bojem" dvou prvků situace: legitimity svého postavení a způsobilosti ministra rychle se rozhodnout přiměřeně potřebám státního zastupitelství bez ohledu na politické tlaky ve prospěch odcházejícího starého vedení Vrchního státního zastupitelství v Praze.