Vztah Václava Klause ke kavárně se dá nazvat opětovaná, chladná animozita. Naopak Miloš Zeman pražskou kavárnu vždy miloval. Byla a je to láska, jakou chováme k sousedovu vzteklému psu, který na nás vždy zuřivě štěká zpoza plotu, a my stojíme v bezpečné vzdálenosti a dráždíme ho ke štěkotu čím dál tím zuřivějšímu, až do ochraptění. Naplňuje nás to pocitem síly a bezpečí.

V hlasitém štěkotu kavárny se zhusta ozývaly výroky, za které se i ve slušné společnosti fackuje. Byly tu ale i decentnější projevy. Výtvarník David Černý vztyčil na Vltavě proti Hradu olbřímí prostředník. Na Národní třídě mávali prezidentovi odpůrci červenými kartami. Ty pravděpodobně nechal vyrobit americký velvyslanec Andrew Schapiro. Nějak ho pak přestali zvát na oficiální „Hradní“ události. Nenávist si ale žádá jasný symbol a ten nakonec dodala undergroundová skupina (snad) umělců Ztohoven.

Její členové ušili červené trenýrky zvíci dospělého muže a podařilo se jim je zavěsit nad Pražský hrad místo prezidentské standardy. Ta zmizela.

Co vlastně měly mít červené trenýrky společného s Milošem Zemanem, není tak úplně jasné. Původ tohoto kusu oděvu sahá do hlubin protektorátu, kdy byly látky na příděl, ale zcela bez přídělu a v hojném množství byly k mání říšské vlajky.

Hakenkajc se dal odpárat a zůstal kus kvalitní červené vlajkoviny, vhodné tak právě na trenýrky. Vynález se osvědčil a došel tak mohutného rozšíření, že za následného režimu (toho minulého) se bez něj neobešel žádný školní tělocvik. Tak či tak, červené trenýrky se staly vlajkou odpůrců Miloše Zemana.

Hradního pána to ovšem nijak nerozčílilo a s pobaveným šklebem nechal nakonec tento artefakt spektakulárně spálit za přítomnosti sezvaných novinářů, takto v drtivé většině příznivců, ba členů kavárny.

Miloš Zeman se odebral do důchodu a chvíli před tím vznikla otázka, kdo na jeho místo.

Kavárně milý kandidát jistil své šance slibem, že pokud bude zvolen, zasadí se o návrat zmizelé (a už dávno nahrazené) standardy. Generál Petr Pavel byl zvolen, standarda se vrátila a kavárna propukla ve frenetický jásot. V jásání se nějak ztratily hlasy, které upozorňovaly, že ten pán je původně bolševický lampasák (furťák, lampion, guma) a příslušník komunistické vojenské rozvědky.

Dá se to pochopit, když na druhé straně kandidoval pracovník komunistického podniku zahraničního obchodu (zaměstnání jen pro vyvolené) a spolupracovník komunistické civilní rozvědky - a především osoba kavárnou nenáviděná stejně, ba i více než Miloš Zeman.

Říká se, že velká očekávání jsou následována velkým zklamáním. Petr Pavel za sebou má první kamínek možného zklamání - případ soudce Fremla.

Ono se toho fakticky tak moc nestalo. Prezident navrhl na ústavního soudce nepochybně erudovaného právníka s mezinárodní zkušeností - a ovšem i s profesní historií začínající v minulém režimu.

V senátu se sice ozvaly nějaké hlasy, které zpochybňovaly morální integritu právě tohoto kandidáta, právě pro jeho působnost v justici už za minulého režimu, ale prezident je uchlácholil osobní návštěvou při projednávání v senátu.

Kdo by tak sympatickému našinci odolal.
A tak senát schválil, a pak nastal velký lov na soudce Fremla. Ti „jediní morální a spravedliví“ s hrůzou v očích přinesli důkazy, co vše amorálního jako komunistický soudce udělal. Inu, blíží se senátní volby a někteří se potřebovali zviditelnit. Prezident se stáhl, že si to s tím jmenováním ještě rozmyslí, a soudce Freml mu to nakonec ulehčil a zabalil to sám.

Zdálo by se, že to má happy end, ale nemá. Otevřela se Pandořina skříňka s otázkou, komu má být komunistická minulost prominuta a komu ne.

Kavárna má problém. Andrej Babiš je pro ni agent „Bureš“, ale jak se vlastně s vychladlou hlavou postavit k tomu, že generál Petr Pavel byl také kdysi kapitán komunistické rozvědky „Pávek“? A jak se postavit k tomu, když prezident s aktivní komunistickou minulostí tu a tam vybere někoho se stejnou historií? Najednou jsou slyšet pochybovačné hlasy i zevnitř kavárny.

Vzpomeňme na kauzu „Mlátička Ondráček“. Dvacetiletý Zdeněk Ondráček byl jako příslušník pohotovostního pluku (a praporčické školy) SNB nasazen proti demonstrantům za „Palachova týdne“ v lednu 1989. Měl nepochybně smůlu, když zrovna on pak prošel jako příkladný příslušník tehdy ještě komunistickými médii. Nakonec se to ale v kvasu převratu všechno nějak vytratilo. Dotyčný pak dalších víc než dvacet let sloužil jako policista novému režimu a nakonec byl za KSČM zvolen do poslanecké sněmovny. Ceres nastal, až když byl poslanec Ondráček v březnu 2018 zvolen předsedou komise pro kontrolu GIPS. Náhle se vynořily skoro třicet let staré záznamy Československé televize a Zdeněk Ondráček po třech dnech na předsednictví rezignoval.

Jeden může mít minulost spojenu s ozbrojenými sbory minulého režimu a jiný ne?
Nebo je to o tom, že jeden má ten „správný“ názor a jiný ne? A když ne, tak se na něj hledá cokoli a kus profesní historie za minulého režimu je sázka na jistotu?

A jak se k tomu postaví Ztohoven? Kdysi to brali „padni komu padni“. Když v listopadu 2002 Václav Havel nechal nad Hrad nainstalovat blikající červené, neonové srdce, zvané lidem „Bordel Dáša“, nejdřív mu ho předělali na otazník a poté vyzkratovali tak, že sice ještě nějakou dobu svítilo, ale aspoň už neblikalo.

Možná se blíží čas začít šít zelené trenýrky zvíci dospělého muže. Symbol by byl jasný. Za Varšavské smlouvy jsme je na vojně fasovali všichni.