V reakcích na novou neochotu prezidenta republiky přiznat pochybení v kauze Peroutka se často objevují výtky, že prezident porušil pravidla vědecké práce, když si neověřil zdroj, ze kterého cituje. „To je ovšem opravdu, opravdu naprosté nepochopení...“ (abych citoval jiného politika).

Uplatňovat na činy současné hlavy státu požadavky kladené na seriózní vědeckou činnost je stejně zpozdilé jako apelovat na etická a lidská pravidla, která by měla provázet konání nejvyššího představitele státu. Přímou volbou prezidenta se i do tohoto patra domácí politiky dostaly jiné mechanizmy a vzorce chování, než bychom očekávali u hlavy státu. Morální autorita Václava Havla, umožňující, často svérázně, bořit zavedená schémata do té doby vládnoucí politiky, není bohužel u současného prezidenta nahrazena ani „vědeckými metodami práce“, ani nezpochybnitelnými lidskými hodnotami, které by mu dávaly šanci dosáhnout stejného věhlasu.

Ostatně Peroutka není první případ poškození nepravdivým výrokem. Tento nevybíravý styl politiky nastolil současný prezident již v předvolební kampani. Tehdy se ještě Karlu Schwarzenbergovi za nepravdivá nařčení omluvil. Pokračující fyzická a morální devastace, vliv hradního prostředí a samolibost, které se zvolením za prezidenta dostalo dalšího impulzu, zřejmě způsobily, že už chybí racionální sebereflexe, která by dávala prezidentovi šanci odejít z tragikomické situace jako gentleman. Z kauzy velkého Peroutky se tak, bohužel, stává Příběh malého poseroutky.