Přesvědčí stát občany, že bere jejich obranu vážně?

Když 11. března 2004 teroristé zaútočili bombami na vlaky u Madridu (191 mrtvých), objevila se různá vysvětlení. Třeba i takové, že je to přesně 2,5 roku po útoku na newyorská dvojčata, a že v tom tedy musí být nějaká symbolika. Nebyla. Podobně bychom těžko prokázali cílenou symboliku ve faktu, že včerejší útok autem i nožem v Londýně se odehrál přesně rok po džihádistickém vraždění v Bruselu (35 mrtvých). Právě v den, kdy Bruselané odhalovali pomník té tragédie. P ředstava, že pachatel z Londýna to měl napsané v diáři, je značně nejistá.

Máme-li už hledat nějakou symboliku, tak jinde. Třeba ve faktu, že ve Francii už rok a půl platí výjimečný stav (zavedený po útocích džihádistů), aniž by se někdo hlasitě domáhal jeho zrušení. Vždyť rok a půl trvající výjimečný stav je už skoro stavem trvalým. Více než konstitutivní stát Evropské unie připomíná Turecko z časů vojenských pučů a junt. Je to normální? Je normální, že měsíc před volbou prezidenta z toho není hlavní téma kampaně?

Na stálou hrozbu teroru se dá zvyknout a žít s ní, jak je známo z Izraele. Tam si jakž takž zvykli i na teror toho typu, jaký se teď prosazuje v Evropě. Na terorismus bez legitimací Islámského státu, výbušných vest, sebevražedných atentátníků a tradičních politických cílů. Na terorismus, který si vystačí s nejprostší logistikou: s auty, noži, nůžkami, nanejvýš pistolemi či samopaly. Je nenápadný, stejně jako jeho aktéři. Je těžko předem vysledovatelný. Leč ani obrana proti této hrozbě není beznadějná. Po izraelském vzoru by měly stačit takové „detaily“, jako je soudržná společnost a stát, který dokáže přesvědčit občany, že myslí jejich obranu vážně.

LN, 23.3.2017