Tváříme se jako národ světáků, přesto se mi ale stále častěji vybavuje průpovídka našich babiček – „Nahoře huj, dole fuj.“ Spočítat vysokoškolské pedagogy, vědce či úspěšné právníky mezi špičkovými tuzemskými politiky by nedalo příliš práce. Naopak bychom co chvíli zakopávali o techniky a ekonomy. Nic proti nim, zejména při řešení praktických každodenních problémů jsou velmi cenní. Ovšem jedinců s širším humanitním přesahem nebo obdivuhodnou akademickou kariérou je v malostranských palácích jako šafránu. Koho zkrátka může živit odborné renomé, po pochybné politické slávě netouží. Je to smutné, možná dokonce i společensky nezodpovědné, ale jedná se prostě o fakt. To je první rozdíl oproti civilizované cizině.

Ten druhý odhalíme, když se podíváme na původ vysokoškolských diplomů a doktorátů těch poslanců, senátorů či starostů, co přeci jen zabloudili na práva nebo k dalším společensko-vědním oborům. Zatímco na Západě trvale letí Oxford, Cambridge nebo Harvard, u nás je zájem o Plzeň, Sládkovičovo, Policejní akademii a především pak o soukromé školy neznámých jmen a zhusta také sporné úrovně. Ani se potom nedivím pomazaným hlavám, které novinářům odmítají představit svá leckdy horkou jehlou spíchnutá rádoby odborná dílka. Přitom ale tvrdí, že vše je v nejlepším pořádku. Jenže hájit se slovy „titul jako titul“ může pouze ten, komu o nic jiného než právě o těch pár písmen před či za jménem nejde.

Žijeme bohužel ve společnosti, která si na tituly, třebaže bezvýznamné a nicneříkající, tradičně potrpí. Navíc je k nim celkem snadné přijít. Jsou školy, které ochotně poruší vlastní vnitřní směrnice či požadavky akreditační komise, jen aby se zavděčily té nebo oné celebritě, jež příště může pomoci, například přímluvou či penězi, své alma mater. Leč i zde za světem pokulháváme. Takové miliónové štědrosti, jakou předvedl libyjský diktátor Kaddáfí vůči britské London School Of Economics, na níž získal doktorát jeho syn Saif, žádný český politik patrně schopen nebude.

Psáno pro ČRo1