Mezi námezdním dělníkem a živnostníkem je jeden zásadní rozdíl. Všechno, co činí živnostník, činí na svůj účet a odpovědnost a každé jeho nesprávné rozhodnutí jde k jeho tíži. Zaměstnanec pouze prodává na trhu svou pracovní sílu a je totálně chráněn socialistickým zákoníkem práce. Odpovědnost za něj nese zaměstnavatel, který za něj odvádí zdravotní a sociální pojištění v dvojnásobné výši než on. Je to umožněno hromadnou či sériovou výrobou, která oproti živnostníkům výrazně snižuje náklady.

Návrh, aby živnostníci odváděli shodné odvody jako zaměstnanec a zaměstnavatel dohromady, nelze proto označit jinak než jako naprostou nehoráznost. Likvidaci živnostníků jsme naposledy zažili v padesátých letech minulého století a nevzpamatovali jsme se z toho dodnes. Milan Štěch, celoživotní placený funkcionář ROH, bývalý aktivní člen KSČ, bez vysokoškolské kvalifikace, který se z pozice režimem placeného odboráře podílel na plánovitém řízení socialistického hospodářství, nám chce kázat o národohospodářské efektivitě? Jeho starost o příliv pracovních sil do výroby je vskutku dojemná, když vládní představitelé za jeho politickou stranu neustále poskytují pobídky a daňové úlevy zahraničním investorům, a hlavním kriteriem je přitom vytvoření dalších a dalších pracovních míst, na kterých potom nemá kdo pracovat a jsou obsazována zahraničními agenturními zaměstnanci. To by nevyřešilo ani nahnání do výroby úplně všech podnikajících osob.

Živnostníci často platí jen minimální zákonné pojistné právě proto, že ve stáří nebudou závislí na státním důchodu, který bývá u zaměstnanců většinou jediným zdrojem příjmu. To mají živnostníci „solidárně“ přispívat na důchody zaměstnanců? Pokud lze mluvit o diskriminaci, tak u zaměstnanců, kteří si ke své mizerné mzdě přivydělávají podnikáním. Ti musejí odvádět minimální zákonné odvody jak ze své závislé, tak i ze samostatné výdělečné činnosti, takže ti s nejnižšími příjmy platí v součtu více, než odvádějí ze stejného příjmu zaměstnanci.

Autor je publicista