„Volný odmítl opustit řečnický pult a musel být vyveden policií.“ „Devadesát tisíc za flákanec. Poslanec Volný dostal pokutu za potyčku ve sněmovně.“ „Csáková odhalila další spiknutí okolo očkování a oznámila, že chce být poslankyní.“ „Jana Bobošíková bude kandidovat za Volný blok. Moc se na spolupráci těším, říká Lubomír Volný.“ „Lipovská: Lepší být radikálem, než mlčet. Kandiduje za Volný blok v Pardubicích.“

Tolik rychlý výběr z bující masy titulků, jimiž české mediální domy seznamují občana s aktualitami z kampaně Volného bloku – uskupení, kterému žádný relevantní průzkum nepřisoudil magických pět procent. Vinou pozornosti novinářských profíků, jakož i amatérských komentátorů v teráriu sociálních sítí, by (ne)jeden podlehl přeludu, že máme co do činění s černým koněm voleb…

Proč? Pro dva důvody. Srovnatelně pochybné.

Prvním je celebritizace politiky. OK. To by nevadilo, kdyby za vzor tohoto procesu posloužily celebrity I. řádu, áčkové (level hereckých bardů od Národního, niveau smyčcových virtuosů à la Filharmonie). Vadí to, jelikož kopíruje posedlost celebritami řádu II. až III., béček a céček. Kdo se chce prosadit, musí si opakovaně zvětšit poprsí. Nebo se úchvatně zpít na „supertajném“ večírku multimilionáře XY. V nejhorším někoho (asi kohokoli) praštit (viz „flákanec“). V rodišti Svatého otce objevili zákon: „K tangu je zapotřebí dvou.“ A taneční partner dí: „Sí.“ Vždyť po flákancích prší hustě klikance a lajkance a sdílance.

Druhým pochybným důvodem je osvětový egocentrismus. Cit určité vrstvy lidu pro povinnost ukázat jiným vrstvám lidu, jaké máme mezi sebou exoty, aby je (čistě náhodou) ty jiné vrstvy nevolily. Ano. Ty vrstvy, které až do chvíle pedagogicky názorného předvedení o existenci exotů nebrnkly. Ale když už o nich ví, byla by škoda jim něco nepřihodit. Na přilepšenou. Kousek marcipánu. Že podražil? Tak hlasu.

Negativní reklama – pořád reklama. Dokdy se budeme nad výše naskicovanou grupou veřejně pohoršovat/bavit? Než ji tam ze samé averze/bžundy dotlačíme. Do Sněmovny. On i jakýsi Joker začínal s maskou cáklého šprýmaře. Maska pak zůstala. Vsáklá do tváře nositele. Vsáklejší do duší umanutého diváctva…

Autor je profesí právník, ve volném čase básník.