Rozhazování peněz z cizího není řádnou správou věcí veřejných. S hospodařením na dluh končí souboj pravice s levicí.

K zamyšlení mě přivedl Václav Klaus ml. V úvaze Konec starých časů poukazuje na náhradu klasických témat pravice-levice uměle vytvořenými politickými tématy a bojem s nimi.Také poukazuje na období, kdy jsme „našlápli“ ke konci souboje pravice s levicí. Bylo to v období, kdy se přestalo dbát na alespoň trochu vyrovnané hospodaření a začaly se dělat dluhy. Někde rádoby limitované (maastrichtská nedodržovaná 3 %), někde omezené hranicí, která se stále posunuje (USA), jinde zcela neomezené (skoro všude).

Dovolím si v nadpisu uvedenou premisu: Konec vyrovnaného hospodaření je koncem politiky. Jakmile je povoleno dluhové hospodaření, není v politice v čem soutěžit, mizí rozdíl ve způsobu hospodaření levice a pravice, mizí diference mezi jejich tradičními hodnotovými schematy a národohospodářskými postupy. Jakmile je povoleno vytvářet dluhy, padají jakákoli omezení, nic není nemožné. Chcete přidat na platu nebo to či ono zadarmo? Není problém. Nemusíte pracovat, hospodařit, počítat - jenom nás zvolte. Zdroje jsou. Tomu odpovídají i volební programy a volič se v té záplavě slibů bez hranic ztrácí a klopotně odhaduje pravděpodobnost splnění nesplnitelného u jednotlivých kandidátů.

Je to zatracená situace. Státní dluh je odtažitá a nesrozumitelná věc, ve škole se to dříve (a asi ani dnes) neučilo. Ekonomové nedokážou srozumitelně vysvětlit, kdo je věřitelem, „komu všichni dluží“, jak to, že jsou zadluženi všichni. Vysvětlit, jak se dluhy zaplatí, ekonomové nemohou, protože to nevědí.

Je to konec slova politika ve smyslu odpovědného řízení společnosti s předpokládanou pozitivní vnitřní motivací politiků. Měl by se začít používat neutrální termín volební rozhazování nebo, právničtěji, podvody v souvislosti se snahou vyhrát volby nebo lidověji slibotechna. Ale nic by se tím nevyřešilo, pro voliče je volební rozdávání vrabcem v hrsti a holub na střeše pro vnoučata je nezajímá. A navíc mají pravdu, když si položí starou hospodskou otázku: Kdo nakonec zaplatí útratu? Přeci ten, kdo má peníze, kdo hospodařil, šetřil. A neplatí to jen v hospodě, ale i v EU.

Řešení nemám, nevěřím, že to jde zastavit. Souhlasím, že je to konec starých časů.