Pravicí je a bylo v ČR zlomyslně označováno mnohé. Nejenom ti zběsilí Sládkovi republikáni („zdivočelí sociální demokraté“), Dělnická strana, ale i těch pár skupinek neonacistů sloužících dodnes jako nepostradatelný strašák.

Při jisté velkorysosti však lze – s různými výhradami - mezi českou relevantní pravici zařadit maximálně tak ODS, nebožku ODA, impotentní Svobodné a s vypětím všech sil možná ještě TOP 09.

Přesto ale existují znalí lidé, kteří jmenované strany považují spíše za karikatury pravice.

ODA - svého času, paradoxně vedená exkomunistou Dlouhým, už snad ani neexistuje, pokud tedy přehlédneme nesplacené dluhy, které po těch echtovních „pravičácích“ zůstaly.

O tom, že TOP 09 si na pravici jen chvilku hrála, dokud se to nosilo, se už dnes může každý přesvědčit sám. Dokonce i ten Kalousek stále více připomíná sluníčko - tedy často pořádně vzteklé sluníčko.

Asi nejvíce s tou pravicovostí měla v ČR společného ODS. Ale čo bolo, to bolo!

Když se před léty Václav Klaus vzdával čestného předsednictví v ODS, a v přímém televizním přenosu tak rozplakal Mirku Němcovou, považoval jsem to za zbytečné, teatrální gesto.

Jenže když se na tu „pravicovou“ ODS podíváte dnes, nezbývá než se zase Klausovi omluvit. Evidentně dobře věděl, co dělá.

Moderně působící politologové tvrdí, že dnes už se vlastně na žádnou pravici či levici nehraje, že společnost je už někde úplně jinde.

Musím se, navzdory těm zmiňovaným moderním trendům, kajícně doznat, že ty staromódní pravicové principy, opírající se o svobodu, ale současně také o odpovědnost, jsem nehodil přes palubu. Pořád je - i v tom stávajícím chaosu - staromilsky považuju za logické a funkční.

A nejenom to, dokonce jsem přesvědčený, že ten panující, zdaleka nejenom český společenský chaos, ta probíhající vzpoura deprivantů, je jen logickým důsledkem toho nesmyslného zřeknutí osvědčených, funkčních pravicových idejí.