Poslechla jsem si v rozhlase před nějakou dobou rozhovor s Tomášem Petříčkem, který byl v té době ještě ministrem zahraničí. Mluvil o tom, jak by si představoval budoucnost sociální demokracie – a musím říct, že se mi to líbilo. Sice jsem žádnou levicovou stranu nikdy v životě nevolila, ale jsem přesvědčená, že právě sociální demokracie by na politické scéně být měla. Kdo jiný by měl hájit zájmy těch sociálně slabých? Také jsem v této souvislosti mnohdy měla na české sociální demokraty vztek: jak mohli připustit ty obludné exekuce? V době, kdy narůstaly jako obludný vřed, byli přece u moci! Jak je možné, že se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by na tu hrůzu upozornil?

Jak jsem tak naslouchala Petříčkovým názorům a plánům, říkala jsem si: ano, takhle by měla vypadat moderní levicová strana. A hlavně jsem po dlouhé době slyšela nějakého politika mluvit o tom, kam by měla strana směřovat – a bylo to někam jinam než k vítězným volbám! Potěšilo mě, že ještě někdo pokládá politickou stranu za nástroj, který má nějak změnit prostředí v zemi, a ne jen za cestu, po níž dojít k moci. Ta moc by podle mne měla být jen prostředkem, jak dosáhnout toho, oč doopravdy jde. Vybavilo se mi, jak nám v naší stolní společnosti (kde jsou ty časy…) před volbami jeden z kamarádů říkal, že bude sociální demokraty volit. Překvapilo nás to: proč? Inu proto, že nějaká slušná levice by tu být měla. Jestli je opravdu volil, to nevím, ale pokud ano, jeho hlas je na první místo nepřivedl.

Pak ovšem proběhl sjezd té strany a Petříček se předsedou nestal, delegáti zjevně měli na budoucnost své strany jiný názor než já. Bylo mi to trochu líto, ale usoudila jsem, že jsem beznadějně staromódní, narodila jsem se v první půlce minulého století a politika se dneska dělá úplně jinak a jde v ní o něco jiného, než si myslím já. Příběh se vyvíjel dosti překotně: Petříček byl promptně sesazen z ministerské funkce a k mému úžasu to velká část komentátorů pokládala za naprosto přirozené. Když měl tu drzost chtít se stát předsedou strany, je prý přece přirozené, že ho staronový předseda nenechá v ministerském křesle. A vůbec: strana má být pro své voliče srozumitelná, prohlásil Jan Hamáček, a má hovořit jedním hlasem. Vrtěla jsem nad tím hlavou: ono Janu Hamáčkovi nevadí, že ten hlas oslovuje čím dál méně voličů?

Na následující tragikomické dohadování o přesunu Lubomíra Zaorálka z kultury na zahraničí jsem hleděla s úžasem. Tak on pan Hamáček někoho určí do nějaké funkce, aniž by se ho zeptal? Zřejmě to nějak souvisí s jeho přesvědčením, že chce-li ho někdo vystřídat v předsednictví strany, nemůže být ministrem zahraničí ani ničeho jiného. Nu, ze své starodávné perspektivy to vnímám tak, že nad sociální demokracií zlomí hůl i ti voliči, kteří jí ještě zbývali. Ale uznávám, že doba se mění, zvlášť když se Jan Hamáček ve funkci-nefunkci ministra zahraničí vydává do Moskvy…

LN,16.4.2021