V pátek 31. ledna jsem si o půlnoci udělal malou rodinnou oslavu, protože Britové právě vyhráli svou druhou bitvu o Británii s Německem. Tentokrát nemuseli sestřelovat nepřátelská letadla, bojovali „jen“ s intrikami a vydíráním antidemokratického unijního aparátu, v němž mají už delší dobu hlavní slovo především němečtí neomarxisté.

Celé tři roky jsem doufal, že to Britům vyjde, a konečně se to stalo. Navzdory tomu, že Britové dočasně ustupují v tom, že nebudou rušit naoktrojovanou unijní legislativu okamžitě, ale až později, a nějakou dobu budou ještě přispívat do rozpočtu unie. Na tom všem je vidět, jak formalistický je článek 50 tzv. Lisabonské smlouvy o odchodu členské země z unie, a také proč mnoho kritiků té smlouvy právem tvrdí, že zavání potichu naplánovanou diktaturou.

Málokterá bitva proběhne bez obětí a často je v jejím průběhu nutné nahradit velení, které selhává, takovým velením, které přivede bránící se národ k vítězství. Tohle všechno nám Britové dokázali předvést znovu a příkladně demokraticky. Jsem přesvědčen, že nastává čas, kdy bychom měli i my začít uvažovat podobným způsobem. A netýká se to jen nás. Stejně jsou na tom Maďaři, Poláci a nakonec i Slováci, dohromady přes 64 milionů Evropanů. Navíc je jisté, že by se ke společenství V4 rády připojily i další národy. Čím déle budeme vyčkávat, tím obtížnější bude obnovení národních suverenit našich států.