V těchto dnech si připomínáme výročí konce jednoznačně nesvobodného systému. A porovnáváme svůj dnešní život s tím před dvaceti lety. V tomto ohledu mě zaujal článek Alexandra Vondry Česko se nemusí bát uveřejněný 16. 11. 2009 v časopise Týden. Na internetu je dostupný zde. Text je o Lisabonské smlouvě. Ale podle mě je velmi zajímavý právě z hlediska onoho srovnání.

Alexandr Vondra zde mimo jiné píše:

* "Národní parlamenty mohou žádat změny návrhů Evropské komise, budou-li mít pocit, že ta překračuje své kompetence."

* "Bude-li naše vláda vystavena tlaku, aby souhlasila na Evropské radě s dalším přenesením pravomocí, musí si předem vyžádat souhlas obou komor parlamentu."

* "Reforma institucí, kterou lisabonská smlouva zavádí, nahrává o něco více větším zemím. Je to jakási opožděně vyměřená daň za předchozí rozšíření."

K tomu mám následující poznámky a otázky:

* Je hezké, že parlamenty mohou žádat změny. Je tím ale opravdu zaručeno, že těch změn dosáhnou? Ono právo "žádat změny" přeci z doby před dvaceti lety známe. A moc dobře víme, jak prázdné a falešné (promiňte mi ta dvě slova) může být. Rozhodující je vždy ta reálná možnost.

* Jakému tlaku může být naše vláda vystavena? Kromě transparentního a svobodného hlasování existují v prostředí EU ještě nějaké tlaky? To by měl bývalý ministr Vondra vysvětlit. Ty tlaky působí jen na vládu, ale už ne na komory parlamentu? Jaké tlaky? Jaké tlaky?

* Když jsme před pěti lety do EU vstupovali a před šesti lety o vstupu hlasovali, věděl pan Vondra a hlavně měl jsem já hlasující možnost vědět, že nám budou dodatečně vyměřeny další daně, o kterých už hlasovat nebudeme?

* Kdybychom byli u soudu, žádal bych, aby věty: "je to jakási opožděně vyměřená daň" a "reforma nahrává větším zemím" byly zaprotokolovány. V nich totiž pan Vondra přiznává snad to nejzásadnější.

Tolik Vondrův článek, teď zpátky k výročí.

Na konci osmdesátých let se dalo existovat. Nebyl hlad a za názory se nepopravovalo. Chtěl-li ovšem člověk žít svobodně, měl to těžší. Kromě falešně deklarovaných svobod a naprázdno psaných pravidel totiž existovaly "tlaky", které mu jeho život komplikovaly. Každodenní život!

Pan Vondra nám najednou přiznává, že "tlaky" se vrátily. Zatím jen ve sféře politiky. Zatím se toho mého každodenního života netýkají. Ten je opravdu nesrovnatelný s tím před dvaceti lety. Mohu svobodně kritizovat vládu. Mám práci, která mě baví a má smysl. Když se mi v ní daří, vydělám si vcelku slušné peníze. Takže když si pak vyjedu do zahraničí, už si nemusím připadat jako chudý pocestný. Zběsilá kritika křečovitých europeistů například na adresu našeho prezidenta mi může být v zásadě ukradená. Zatím… Je ale jen otázkou času a příležitosti, kdy ty tlaky prosáknou až ke mně.

Když se nyní se známými bavím třeba o tom, že já bych Lisabonskou smlouvu nepodepsal, vyvalí bulvy a koukají na mě jak na šílence a anarchistu, protože jsem řekl fuj Kolalokově limonádě. Dá se to přežít. Nejsou to ještě "tlaky". Ale...

Už se to blíží!

Autor je programátor