Navzdory tomu, že dosud neproběhla řádná ratifikace dodatku k Lisabonské smlouvě, zavádějící Evropský stabilizační mechanismus (ESM) do primárního práva EU, tento trvalý euroval, zakládající pro státy platící eurem dluhovou unii na věčné časy, již emituje první várku dluhopisů na záchranu španělských bank. To není jediný případ, kdy je integrační parní válec rychlejší než vznikající legislativa či kdy orgány EU jednají v rozporu s legislativou existující. Dnes už je snad všem soudným lidem zřejmé, že odvolávání se na vyšší mravní a politickou úroveň Bruselu v kontextu kritiky domácích nepořádků je již za hranou společensky únosné míry pokrytectví.

To bohužel nebrání tuzemským handlířům se státní svrchovaností, lhostejno zda z řad stran vládnoucích či opozičních, aby vyvolávali mediálně vděčný nátlak na prezidenta republiky ve snaze jej přimět k ratifikaci dodatku Lisabonské smlouvy, stvrzující vznik a pravomoci ESM. Obě komory parlamentu již tento dodatek v první polovině roku schválily a nyní se čeká na připojení podpisu Václava Klause. Řekl bych, že marně. Nepochybuji o tom, že na rozdíl od těch, kteří vznik ESM schválili, Václavu Klausovi principiálně vadí, že zde vzniká další nadnárodní instituce, jíž budou členské státy eurozóny bezvýhradně podřízeny. Co jiného lze říci o subjektu veřejného práva, jemuž se členské státy neodvolatelně a bezpodmínečně zavazují zaplatit jakýkoliv kapitálový požadavek, který vůči nim bude ze strany ESM učiněn, a to do sedmi dnů od obdržení požadavku? Co jiného soudit o instituci, jejíž rozhodnutí nebudou moci být soudně napadeny, jejíž majetek nebude podléhat kontrole a jejíž úředníci, jejichž činnost nebude podléhat kontrole členskými státy, mají smluvně garantovánu trestně-právní imunitu?

Ani to bohužel nezabránilo Senátu vyzvat prezidenta ke spolupachatelství při likvidaci posledních zbytků autonomního rozhodování o podobě státního rozpočtu a nakládání s veřejnými prostředky českou politickou reprezentací. Kdo však četl Klausovu zcela zásadní a českým politickým i mediálním mainstreamem trestuhodně přehlíženou knihu "Evropská integrace bez iluzí", tak ví, že se tu další "smuteční podpis", jako ten lisabonský v roce 2009, konat nebude. Kromě již řečeného pro to vidím dva pádné důvody. Tím prvním je skutečnost, že ani po třech letech od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost není splněn požadavek, jímž Václav Klaus její ratifikaci podmínil. Dnes je nad slunce jasnější, že záruky opt-outu z Listiny práv EU nebyly myšleny vážně a že byl prezident Klaus svými "partnery"prachsprostě podveden.

Druhý důvod je však významově ještě silnější. Odchodem z funkce prezidenta republiky ztratí sice čeští vlastenci autentickou hlavu státu, získají však, a spolu s nimi i kritici mocenského převratu v Evropě i v jiných členských státech EU, ze státních funkcí a diplomatických ohledů vyvázanou osobnost evropského rozměru, jež by jim svojí budoucí veřejnou činností mohla vlít hodně čerstvé krve do žil. Evropa svrchovaných států vyhlíží někoho, kdo ji pod praporem svobody a tradičních hodnot povede do boje proti odnárodněnému a v nosných evropských tradicích neukotvenému mocenského projektu, o jehož užitečnosti začíná pochybovat stále větší počet lidí u nás i v zahraničí. Nedávno jsem v rozhlase zaslechl Tomáše Halíka, jak se přiznává k tomu, že radostně odpočítává dny zbývající Václavu Klausovi v prezidentské funkci. Nechci mu kazit advent, ale myslím, že se raduje předčasně.

LN, 12.12.2012

Autor je předseda Akce D.O.S.T.