Širší konsekvence jeho existence pro českou národní bezpečnost

Nedostatečnost stávající "radarové" diskuse
Celá debata ohledně zřízení radaru americké protiraketové obrany v Brdech se soustavně stáčí především k procedurálním otázkám typu zda má ta či ona vláda dostatečný mandát k jednání, zda má či nemá případná ratifikace smlouvy o radaru proběhnout referendem nebo zda bude radar operovat v rámci NATO a komu vše bude podléhat. Domnívám se, že toto jsou jistě důležitá témata, ale otázka účasti Česka na výstavbě "americké" protiraketové obrany (technicky by tyto základny pro nás a Polsko žádnou ochranu našeho vlastního území před balistickými střelami nepřinesly) je především otázkou, zda je existence radaru v souladu s dlouhodobými českými národními zájmy a strategií, kterou je chce Česko naplňovat. V takovém případě je třeba zvážit výhody a rizika, které především v oblasti bezpečnosti Česku radar přinese.
Jaká je tato česká bezpečnostní strategie, jaké jsou české národní zájmy, které by tato strategie měla chránit a před jakými hrozbami v horizontu deseti nebo dvaceti, se diskuse u nás vede vzácně. Většinou ihned končí lakonickým odkazem na naše členství v EU a NATO.
Věří snad všichni skutečně mýtu, že v oblasti národní bezpečnosti Česko finálně dospělo ke konci svých dějin? Pokud ne, je zcela namístě takovou debatu vážně vést a radar je k tomu velmi vhodná příležitost.

Konec dějin není na pořadu dne
Sebestředné vidění světa stranou: český stát je subjekt pouze lokálního významu středovýchodní Evropy. Tato oblast je dnes jednoznačně dominována EU. Raison d´état EU je všeobecnou unifikací stvořit z historicky vzniklých národů, s logicky rozdílnými zájmy - jeden národ evropský - a tím jednou provždy zamezit sporům (a konfliktům) národů historických. Jde bezesporu o gigantický sociální inženýring se všemi klady i zápory. Avšak již vzhledem k aktuálnímu vývoji názorů i u našich vrcholných představitelů, není vývoj EU k jedinému státnímu celku, který by nahradil národní státy, jedinou představitelnou budoucností. Stejně tak jako není jednoznačně zaručené rozpuštění stávajících či budoucích zájmů českých, ale ani jiných národů, v nově vzniklém Evropském národě. Evropská federace prostě může, ale také nemusí být. A česká národní bezpečnost s tím musí počítat. Je to jen jedna z mnoha alternativ naší budoucnosti, a to bez ohledu na to, nakolik by pro Čechy byla záhodnou.
Stejně tak není spolehlivě fungující NATO jedinou myslitelnou alternativou budoucnosti naší bezpečnosti. NATO v 90. letech změnilo svůj genetický kód. Z aliance několika blízkých sousedů "proti něčemu" (což se s hmatatelnou vyhlídkou na tankové divize Sovětské armády definovalo snadno) na bezbřehé společenství "za něco" (většinou svobodu a demokracii, což je bohužel příliš široké vymezení a umožňuje příliš mnoho výkladů). I proto je dnes NATO, mj. v důsledku svého stále kynoucího složení (a při zachování jednomyslného souhlasu všech členů s každou akcí) na nejlepší cestě stát se spíše novým OSN než efektivní vojenskou aliancí. A pokud se NATO skutečně rozšíří na Kavkaz a možná až do střední Asie, je velmi reálné, že společných zájmů bude časem mezi členy méně než těch zájmů, které je mohou rozdělovat. Existuje reálná možnost, že se NATO může stát rukojmím některého svého člena z nestabilní periferie, za jehož angažovanost nebudou chtít staří a usedlí členové "zaplatit". To by byla cesta k irelevanci NATO. Stejně, jako by jí bylo rozšíření o tyto regiony i pro samotnou EU. Přesto však obě organizace nadále kráčí tímto směrem.
Pokud tedy není stoprocentně jisté, a to není, definitivní navození konce českých dějin a tím nejen českých zájmů, ale i zájmů ostatních národů v EU a NATO, je logické, že národní státy zůstanou v Evropě efektivní jednotkou mezinárodních vztahů. V takovém případě ale bude i nadále docházet mezi státy ke spolupráci, případně k nesouladu, ale i k soutěžení mezi nimi. Pro případ této soutěže je v zájmu ČR disponovat co nejširším rejstříkem otevřených možností reakce, na libovolný budoucí vývoj mezi národy, jehož se ČR může ve středovýchodní Evropě účastnit.

K čemu je dobrý radar v Brdech
Nejsilnějšími borci v soutěži národních zájmů ve střední a východní Evropě jsou bezesporu velmoci Německo a Rusko. O současném postavení těchto velmocí v regionu je možno prohlásit mnohé. Například že rozvodím jejich moci v oblasti je přibližně hranice bývalého SSSR, a že tedy vliv Ruska, až na citlivý energetický sektor, se nás tolik netýká. A dále že Německo, v důsledku vlastní tragické historie 20. stol., je i přes jistý proces restaurace svých politických ambicí a vzhledem ke svému potenciálu ve světě velmocí stále politický trpaslík. Ale tato situace nemusí trvat navždy.
Pokud nedojde k naplnění EU, která by jednostranně rozpustila české a německé zájmy ve své vlastní federální agendě evropského národa a zároveň Rusko pevně vytěsnila za své hranice na východě, bude postavení ČR k těmto velmocím, z hlediska vlastní zahraničně-politické strategie, nadále klíčové.
Rusko a Německo stály ve 20. stol. v různých aliancích, ale vždy proti sobě. Přitom je toho více, co je spojuje (odpor proti anglosaskému rozdělení světa), než co je rozděluje (většinou osobní motivy jejich vůdců). Je mementem nejenom středovýchodní Evropy, že kdyby ve 20. stol. v Německu a Rusku převládla racionalita a tyto velmoci spolupracovaly pro dosažení svých cílů, svět by vypadal zcela jinak. Nebude-li evropská federace, Česko bude muset nalézt způsob soužití a obhajování svých národních zájmů vedle těchto obrů.
Z českého pohledu existuje samozřejmě tradice vyvažování moci Německa (ale i EU či Ruska) prostřednictvím aliancí s ostatními středoevropskými zeměmi. Tato tradice se neustále vrací v různých podobách: Od Benešovy Malé dohody až po Havlův malý Visegrad či aktuelní Klausův pseudopokus o Visegrad velký. Jde vlastně neustále o stejnou věc - vytvořit v mocensky roztříštěném prostoru alianci, jež by byla reinkarnací moci dávno mrtvé podunajské monarchie, kterou by bylo možno se zaštítit při vyjednávání s kýmkoliv a o čemkoliv. Pokusy jsou to ale vždy nepříliš úspěšné, neboť zde více než kde jinde platí, že dva "drobní" společníci jsou málo (na silnou alianci) a tři jsou moc (pro mnohost lokálních a často protichůdných zájmů).
Nicméně ve využitelné nabídce českých možností na východoevropském kolbišti zájmů, stále zůstává recept více než přitažlivý. A rovněž tradicí odzkoušený: Je jím zapojení velmoci, která sice není geograficky přítomna v naší oblasti, která ale má ve středovýchodní Evropě, zájem na udržení status quo. To byla naše hlavní strategie za 1. republiky (Francie) a můžeme za ni pokládat i současnou snahu zakotvit dnes u nás USA.
Snaha o připoutání globálně přítomné supervelmoci prostřednictvím vojenské základny - radaru - o jejíž zřízení v Čechách sama jeví zájem, k zájmům ČR, je logická. Ve východní Evropě tak činí kde kdo. Nemůže být většího bezpečnostního zájmu Česka než vyloučení jak hegemonistických tendencí kterékoliv z lokálně přítomných velmocí (Německo, Rusko), tak i jejich eventuelní dohodu či společný postup na český úkor. Není-li lokální aliance středoevropských zemí smysluplnou alternativou k postavení Německa a Ruska, pak je jí rozhodně vznik vztahového trojúhelníku Německo-Rusko-USA. Ten by zaručoval stálé vyvažování moci a zájmů ve střední Evropě právě ve prospěch malých hráčů jako jsou Čechy. Neboť je rozhodně proti zájmům USA navození jakéhokoliv stavu ať již jednostranné nebo společné dominance tohoto prostoru Německem a Ruskem, tedy potenciálně konkurenčními velmocemi. Pokud tedy pro nic jiného, pak za účelem připoutání Ameriky k problémům střední Evropy, má rozhodně radar v Brdech, pro Čechy, svůj hluboký smysl.

Česko na kolotoči velmocí
Jenomže USA logicky mají své vlastní národní zájmy, což na rozdíl od běžné české praxe považují za samozřejmé. A na rozdíl od nás o nich běžně mluví. Americké národní zájmy se však definují nikoliv pouze pro východní Evropu, ale jsou doslova globální. Je proto otázkou, jaké ty zájmy USA jsou a jaká bezpečnostní rizika pro nás účast na americké protiraketové obraně obnáší, protože připoutání USA k zájmům ČR není logicky jednostranné. USA není altruistickou jednotkou a naše spojení s nimi, jež by bylo v ideálním případě jeho jednostrannosti bylo pro nás tak výhodné, je možné hodnotit pouze při zvážení všech potenciálních problémů a rizik, kterým vstup na "kolotoč" velmocí rozhodně je. Jízda je to jistě krásná, dech beroucí, ale i z ní se může vypadnout do neznáma. Příkladů je mnoho a pro Čechy nade všemi ční rok 1938.
USA mají ve východní Evropě zájem na udržení statutu quo, ale rozhodně nemají zájem na angažování se v oblastních sporech jimž "středoevropští králíci" holdují a jimž připisují takový význam. Taková angažovanost by šla z hlediska Ameriky nad rámec rozumné míry - vedla by k vysilování Ameriky ve sporech, jež jsou, z jejího hlediska, pod její rozlišovací úroveň. Problémem středoevropanů však zůstává, že na rozdíl od vzdálené Ameriky, přítomné velmoci Německo a Rusko, které zde také žijí, "svým králíkům rozumí" a chápou, že to, co je pro Ameriku obtížné si vůbec uvědomit, je pro středoevropské králíky prakticky jedinou náplní života. A od pochopení k angažovanosti je jen krok. Je tedy velmi pravděpodobné, že pokud jde o středoevropské problémy, které samy o sobě neohrozí status quo, zůstanou v tom středoevropané, včetně Česka, sami. Radar neradar. Ale i v tomto případě stále ještě platí "zaplať Pánbůh za něj".
USA jsou hegemonem světového politického systému. Ba co víc, mají schopnost a vůli k udržení tohoto stavu. USA proto otevřeně předpokládají, že budou ve svém úsilí podrobovány více či méně otevřeným výzvám ke zpochybnění tohoto postavení. A jednou z alternativ takového zpochybnění je vždy i přímá konfrontace: Může být obchodně-ekonomická, ideologická, ale i vojenská. Jisté je, že samotné USA za vyzyvatele světového statutu quo, včetně vlastního hegemonistického postavení v něm, otevřeně považují Rusko, Čínu, jihovýchodní Asii a muslimský svět - ponecháme-li samotnou EU stranou.
Protiraketová obrana je často vydávána za výlučně zbraň obrannou, ofenzivně neškodnou, a proto "dobrou". Je vydávána za něco, co v našem komplexním světě, kde všechno souvisí s něčím, stojí samo o sobě a jen jako deus ex machina spuštěný shůry má vyřešit zapeklitou zápletku způsobenou zlotřilými státy vybavenými nemístnou raketovou technologií.
Bohužel, zbraňové systémy jsou spolu těsně provázány a je-li protiraketová obrana pasivním štítem, který je sám o sobě neškodným, pak štít úzce souvisí s mečem, kterým jsou vlastní ofenzivní zbraně. Kdo chce použít meče, musí se zároveň bránit štítem a naopak. Americký protiraketový štít patří do stejného arzenálu jako americké střely, vojsko a nebo nukleární zbraně.
Ano, nukleární zbraně. Jejich "běžnému" užití v prvním úderu vždy bránila obava z odvety stejnou mincí. Obava, že vlastní první úder přežije na straně protivníka byť minimum nukleárních zbraní schopných zpětného úderu vedoucímu ke strašným důsledkům i na straně útočníka, vedla k šílené strategii známé jako MAD - "společně zaručené zničení". Avšak k tomuto raketojadernému patu za studené války došlo pouze proto, že technologický vývoj na straně ofenzivních zbraní předběhl vývoj na straně zbraní obranných. Zjednodušeně vtiskl bojovníkům do rukou "jaderné" meče, ale zanechal obnažená jejich "ledví". Dnes technologický vývoj štítu dohonil meč - avšak pouze na straně jednoho účastníka - USA. USA tak získávají bezesporu jednostrannou a zásadní "komparativní" výhodu. Bezesporu starý sen vojáků o uschopnění jaderné zbraně, od níž si kdysi tolik slibovali, a která i přes enormní výdaje byla vlastně nepoužitelnou, se spolu s existencí protiraketového štítu stává použitelnou skutečností. Vojáci vždy vnímali zlepšení vlastní obrany jako předpoklad bezpečného útoku. Bez štítu byla vzájemná výměna nukleárních úderů vždy jen receptem na sebevraždu a nikoliv racionálním využitím zbraní pro potřeby politiky. Protiraketová obrana vrací na scénu možnost jednostranného vedení nukleární války a nebo byť i jen její hrozbu. I proto se a naprosto nikoliv ne náhodou v poslední době začalo relativně bez větších zábran opět hovořit o užití jaderných zbraní: Např. v případě preventivního jaderného bombardování Íránu nebo Severní Koreje. Jak to s nimi dopadne a koho vytáhnou dějiny z osudí příště, se teprve uvidí.
Rusko protiraketovou obranu ve střední Evropě (a nejen zde) tvrdě kritizuje, ale je odbýváno s tím, že deset protiraket umístněných v Polsku rozhodně nemůže ohrozit jeho mohutný raketový potenciál. Jenže má-li tam být deset protiraket teď, kolik jich tam bude anebo může být za deset nebo dvacet let? Pořád jenom deset, anebo jich klidně mohou být třeba stovky? Ruku na srdce, můžeme mít na Rusko libovolný pohled, ale Západ a USA zvlášť nedodržely v bezpečnostní oblasti ještě ani jednu dohodu, kterou s Ruskem po rozpadu SSSR udělaly. Rozšířily a stále rozšiřují NATO, USA postupně rozmisťují ve všech východoevropských státech své vojáky (Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a nyní i Polsko a Česko). Americká přítomnost na Kavkaze a ve střední Asii se z dočasné mění na trvalou, jednostranně se z americké strany vypovídají zásadní smlouvy. Z ruského hlediska má takové prohlášení, že protiraketový systém ve střední Evropě není zaměřen proti němu, pouze váhu novinového papíru, na kterém je pro "dnešek" vytištěno.
Amerika je supervelmocí a bezpochyby tou "nejlepší, jakou by si svět ze všech špatných možností mohl přát". Avšak Amerika nemá problém použít své vojenské moci, aby dosáhla svých cílů, jestliže "měkké zbraně" jako obchod, ekonomika, kultura a diplomacie selžou. V současnosti je to z českého pohledu více (Afghánistán) či méně (Irák) ospraveditelné. Bude to z českého pohledu vždy ospraveditelné i v budoucnu? Bude z českého pohledu ospraveditelné "preventivní" užití jaderných zbraní v prvním úderu, které ovšem umožní existence "mírového" protiraketového štítu? Na to neexistuje odpověď. Jaké budou morální důsledky pro nás v případě eventuelního nasazení jaderných zbraní, jejichž bude i radar v Brdech pevnou součástí? A naivita stranou, dojde-li k čemukoliv takovému, možná budeme "konzultovat", ale ovlivnit nebudeme schopni nic. Konec konců protiraketový radar je přece jen obranou před šílenstvím těch "třetích"… Anebo má "kolotoč velmocí", na kterém se chceme svézt, svoji vlastní šílenou dynamiku, které neunikne nikdo, kdo nasedne?

Pro Česko je bezesporu výhodné angažovat prostřednictvím "jednoho radaru" USA v mocenských vztazích ve střední Evropě, a snažit se tak co nejvíc napojit USA na své lokální zájmy. Zájmy USA související mj. i s oním "jedním radarem" jdou však daleko nad rámec toho, co může Česko ovlivnit a co se ho velmi pravděpodobně nebude ani vzdáleně týkat. Idealistické pojetí zahraniční politiky po vzoru postav z románů Karla Maye "co můj bratr činí - dobře činí", rozhodně není na místě.
Jakékoliv dohody, bez ohledu na to, zda je činí "svobodné demokracie" či nikoliv, jsou v mezinárodní politice trvanlivé jen tehdy, zůstávají-li výhodné pro realizaci zájmů jejich signatářů. Česko by rozhodně nemělo signovat, v případě radaru v Brdech, pro USA bianco šek. Jakákoliv dohoda by měla stanovovat "od kdy, do kdy" a "kdy už ne". Jen tak si, alespoń teoreticky, ponechá Česko určitý vyjednávací prostor a vliv na dění, které bude možná jednou následovat. Není nic trapnějšího než nastavit kůži a ještě zaplatit, a přitom nevědět zač a proč. To není zbabělá vypočítavost vůči spojenci, který "bezelstně" nabízí "za všech" okolností svoji ochranu. V zahraniční politice sice rozhodně neplatí, že nejednodušší je spoléhat na vlastní síly, ale je vždy na místě se ptát spolu s Charlesem de Gaullem: "Je Amerika připravena spáchat kvůli Paříži sebevraždu?" A je jí snad připravena spáchat kvůli Praze? A má ji snad spáchat Praha kvůli Americe?
Radar ano, ale… Bezpečnostní záruky ano, ale …
Buďme proto i s touto bezpečnostní závislostí na USA více než obezřetní. Zvažujme pečlivě rizika své národní bezpečnosti a v prvé řadě své vlastní zájmy.