Nastupuje generace Borise Johnsona

Tvrzení, že se dnes konzervativní pravice nachází v existenční tísni, zatímco socialistická levice kvete a voní, se stalo v naší blátivé kotlině takřka povinným východiskem ke každé politologické úvaze. Přitom není nic vzdálenějšího realitě, než tento popis. Ekonomická krize, jež od roku 2008 řádí v globalizovaném světě, nikde neznamenala revival socialismu a je horko těžko překonávána zhruba podle stejných mustrů, jaké platily před ní. Krize nekrize, klasický socialismus s jeho přebujelým pečovatelským státem zůstává v našich šířkách demodé. Nic nepostříkalo živou vodou mrtvolku nápravně-výchovného společenského zřízení, kde stát přerozděluje veškeré hmotné a kulturní statky ve jménu sociální spravedlnosti. Právě proto roduvěrná levice zakouší dnes tak ostrý pocit zoufalství a beznaděje.

Owen Jones hrdě nazývá sám sebe "socialistou čtvrté generace". Jeho rodiče se v 60. letech seznámili na schůzích mladých trockistů sdružených tehdy v Revoluční socialistické lize. Owenův dědeček se jako člen komunistické strany činorodě podílel na organizaci generální stávky, jež ochromila Velkou Británii na jaře roku 1926. Pradědeček zakládající, prababička okresního formátu. Sám Owen, kterému je 29 let, slouží věci socialismu svým břitkým perem. Je známým sloupkařem deníku The Independent. V pokrokářských kruzích si udělal jméno svým dílkem Démonizace dělnické třídy, v němž bičuje společenskou nerovnost a třídní předsudky ve své vlasti. Co si roduvěrný levičák myslí o domnělé obrodě socialistické teorie a praxe? Pokud tušíte, že nic dobrého, tušíte správně. Zde je výňatek z jeho nedávného úvodníčku: "Odpůrci politiky rozpočtových škrtů jsou rozdrobeni a navzájem rozhádáni. V nedávných doplňovacích volbách v Manchesteru dostala společná kandidátka levice se vznostným názvem Koalice odborů a socialistů hanebných 220 hlasů a byla dokonce předstižena Pirátskou stranou. Přitom hluboce nesympatické síly jsou připraveny nastavit otevřenou náruč všem nespokojeným s politickým establishmentem. Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) vystupuje coby kolektivní prostředníček ukázaný našim mocipánům. Zatímco levice se není schopna sjednotit ani pět let poté, co se globální kapitalismus otřásl v základech, pravicoví populisté všech odstínů dávno vědí, čím vyplnit vzniklé vzduchoprázdno."
Radikální levičáci vyčítají socialistickému mainstreamu – britským labouristům, francouzským socialistům, německým sociálním demokratům – neschopnost nabídnout reálnou alternativu kapitalismu, jenž se údajně potácí v krizi. Je pro ně nesnadné pochopit, že příčinou světonázorových obtíží socialistů není neochota či neschopnost nabídnout funkční alternativu, nýbrž neexistence takové alternativy, myšlenková vyprahlost pramenící ze zaostalosti celého proudu za vývojem. Svou intelektuální ochablost sublimují do pilného bičování těch, kdo "zradil ideály sociální spravedlnosti". Owenovi je smutno z toho, že třídní zanícení a společenské iluze jeho dědečka v dnešním světě už nikoho nevábí.

Skutečnost je taková, že vztah "tak trochu levicových" politiků k bazálním hodnotám se dramaticky neliší od postojů politiků "tak trochu pravicových". Je to vztah konsensuální. Nikdo neodmítá základy tržního hospodářství. Nikdo vážně nezpochybňuje fundamentální demokratická pravidla hry a jejich přednosti oproti nejistému mámení osvícené autokracie. Hádky "do krve" kolem rozpočtových škrtů jsou předstírané asi tak, jako filmové rvačky. Celý volební patos socialistů je v tom, že údajně dovedou škrtat lépe a radostněji než konkurence. Jejich představa, že se ke štěstí lze proinvestovat, je zkazkou pro chudé duchem. Již první snížení ratingu v důsledku rychlého zadlužování je vytrhne ze sladkého snění. Obzvlášť v eurozóně se nedá investovat dle libosti: na zbytné stavby nikdo nepůjčí a bez vlastní měny není co devalvovat. To se teď přihodilo Slovensku: rychlý růst státního dluhu už ohrožuje bruselské penězovody. Socialistická vláda Slovenska bude muset dělat právě to, co chutě kritizovala u předchůdců – škrtat ostošest. Jinými slovy: chtít přijmout euro a zároveň se proinvestovat z krize je renonce z definice.

Deficit jiných vyhraňujících témat nutí levici stavět se do pózy hlavních ochránců před neřádem globalizace. Je to přinejmenším krátkozraké a nehistorické. Vždyť globalizace není nic jiného, než dobová mutace internacionalismu, rodového to znaku levice. Marxův marketingový slogan "Proletáři všech zemí, spojte se!" byl přece výzvou k výběrové globalizaci. Leč celoplanetární spojování ("všech zemí"!) se nemůže omezit jen na část lidstva a časem nezahrnout také výrobu zboží a kapitálové trhy. Mají, co chtěli – totálně propojený svět. Stejně nevěrohodný je pokus socialistů zapasovat se do niky lokálního patriotismu a národovectví, do pózy obhájců lidových zvyků, natož puritánské mravnosti – nika je dávno obsazena konzervativními staromilci všech ražení a bytostně kosmopolitní ideologie v souboji s nimi nemůže vyhrát.

A tak nezbývá, než se pokorně vrátit k jedinému osvědčenému staronovému tématu – sociální solidaritě. Ovšem dávno už to není mezinárodní solidarita pracujících – kdo se upamatuje na nějaká masová shromáždění na podporu stávkujících Italů či Francouzů? Jenže ani s domácí sociální solidaritou to není nikterak valné. Odborářští funkcionáři se senátorským lehárem v hledáčku mohou sice navézt do Prahy pár autobusů s koupěchtivými venkovany, jenže ke slibovaným zrajícím "hroznům hněvu" to má hodně daleko. K úžasu lehkověrných mohou přikládat ucho k asfaltu a tvrdit, že slyší temné hučení nadcházejících lidových nepokojů. Skutečnost je však taková, že levicová protestní hnutí v krizových letech spíše skomírají, než probublávají na povrch. Dokonce ve stávkomilné Francii projevy mezioborové solidarity v posledních dvou dekádách slábnou, o celonárodních akcích nemluvě. V britském časopise Socialism Today – orgánu to nepoučitelných trockistů – v článku Generální stávka dnes čteme: "Současná situace je dramaticky odlišná od 70., 80. a dokonce 90. let. Tehdy existovala možnost volby mezi buržoazními "dělnickými" stranami a komunisty. V mnoha zemích západní Evropy odbory ztratily jak početnost, tak vliv, ve většině podniků ani nefungují jejich základní organizace. To vše nás nutí pečlivě zvažovat požadavky a opatrně volit prostředky. Na výzvy ke generální stávce není vhodný čas." To opravdu není: současné pokolení Evropanů opravdovou generální stávku nikdy nezažilo. Příští rozsáhlé zastavení práce se chystá ve Francii a Španělsku na podzim letošního roku, leč paradoxně bude namířeno proti politice EU. Jsou na místě pochyby, zda stávka bude opravdu generální a neskončí obvyklým fiaskem.

Zvěsti o deváté vlně lidového hněvu, který užuž udeří na hlavy otřesených kapitalistů, jsou o to žalostnější, o co evidentnější jsou procesy vymývání samotné masové základny socialismu. O koho se revolucionáři hodlají reálně opřít? O mládež, kdysi předvoj zářné budoucnosti? Časopis The Economist přinesl nedávno zajímavé statistické údaje, z nichž vyplývá, že názory a postoje britské omladiny se vyvíjí zcela jinak, než si představoval Karel Marx a jeho následovníci. Individualismus a osobní svobody nejsou pro mladé Brity politickou pozicí, nýbrž způsobem života. Na rozdíl od svých otců a dědečků sociální solidarita, s níž levicová ideologie stojí a padá, jim mnoho neříká. Hádejte, můžete třikrát, kdo je idolem a vzorem současné britské mládeže, na něhož se ve svých postojích orientují? Není to Lenin se Stalinem, Mao s Trockým, Che Guevara nebo Cohn-Benditt, ba ani současný vůdce labouristů Ed Miliband. Je jím konzervativní starosta Londýna Boris Johnson. Ostatně toto zjištění dal týdeník přímo do názvu článku – Generace Boris.

Na rozdíl od změn domnělých, u nichž přání je otcem myšlenky, ty skutečné ovlivňují volby a určují politickou mapu naší části světa. Už zhruba čtvrt století žije většina obyvatelstva Evropy pod středopravými vládami. Vedení jednotlivých zemí se samozřejmě střídavě vyměňuje, avšak tento základní poměr sil zůstává zachován. I nyní z pěti nejlidnatějších států EU jen Francie je v dočasné moci socialistů. Ani Skandinávie už není jistou kořistí střední levice. Pravicoví lidovci ovládli Pyrenejský poloostrov. Jižní křídlo Evropy, kdysi bašta latinského socialismu, je v politickém rozkladu, nebo změnilo barvu na modrou. V našem bezprostředním okolí jen Slovensko je v držení levice. Posun nálad se od začátku století projevil také na složení Evropského parlamentu: poměr mandátů napravo (bez nezařazených) a nalevo (včetně Zelených) od středu je 435 ku 274.

Mluvit na tomto faktickém pozadí o nějakém vzmachu revoluční levice tančící na hrobě konzervatismu, znamená oddávat se bezuzdným a trapným iluzím.

Pravý břeh