29. října 2004 byla v Římě slavnostně podepsána tzv. Evropská ústava nebo snad přesněji Smlouva o ústavě pro Evropu. Podle mediálního hřmotu, který se tehdy odehrával, a podle tehdejších vítězných projevů řady našich, evropeisticky orientovaných politiků, se dalo usuzovat, že šlo o akci téměř historického významu. Dnes – rok poté – si na ni nikdo ani nevzpomněl, paradoxně si vzpomněli jen někteří „méně evropsky“ orientovaní politici. Chtěl bych k tomu učinit dvě poznámky, jednu ústavně-právní (tedy spíše procedurální či formální), druhou věcnou.

Zejména po nástupu premiéra Paroubka je u nás – byť poněkud zvláštním způsobem – vedena debata o tom, kde se tvoří zahraniční politika České republiky a kdo zastupuje stát navenek. Chtěl bych připomenout, že prezident republiky svou ústavní pravomoc sjednat a podepsat tuto mezinárodní smlouvu svým explicitním aktem (dopisem a podepsáním příslušného pověření a plné moci) delegoval na předsedu vlády, tehdy Stanislava Grosse. Zdůrazňuji to proto, že jsem například podpis přístupové dohody k Evropské unii (v Aténách v dubnu roku 2003) na nikoho nepřenesl a podepsal jsem ji sám. Bylo by dobře, aby v této věci nebyla žádná nejasnost. Delegování podpisu Evropské ústavy (jako mezinárodní úmluvy) na premiéra bylo vědomým politickým signálem o mém vztahu k tomuto dokumentu. Byl to signál, který je v demokraciích obvyklý, ale který není automatismem. K takovémuto delegování dochází jednotlivě, vždy pro každý konkrétní případ. Týká se to nejen podpisů smluv, ale i účastí na mezinárodních jednáních.

Stejně tak je zřejmé, že naše země nemůže mít dvě zahraniční politiky, nýbrž jen jednu. Tato „jedna“ zahraniční politika však musí být vedena s vědomím toho, že se týká záležitosti, která přesahuje horizont jednoho volebního období a to nemluvím o případném střídání vlád v rámci volebního období. Prezident republiky se na zahraniční politice podílí svým jednáním i svými názory. Je však naprosto zřejmé, že prezident republiky nenavrhuje, nepřipravuje, ani samostatně nepřijímá žádná zahraničně-politická rozhodnutí. Pojem „rozhodnutí“ je specifickým ústavně-právním pojmem a jakákoliv rozhodnutí prezidenta republiky tohoto typu by mohla vstoupit v platnost jen v případě, byla-li by spolupodepsána předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády. Zdůrazňuji termín rozhodnutí, protože přednesení některých tezí na semináři, konferenci či summitu v žádném případě není „rozhodnutím“, určitě ne rozhodnutím tak, jak ho chápe Ústava České republiky.

Z věcného hlediska je dnes snad už všem zřejmé, že akt podpisu Smlouvy o ústavě pro Evropu v Římě loňského roku natolik významným momentem našich a evropských dějin nebyl. Ústava nebyla ratifikována ve dvou klíčových zemích Unie a ve dvou dalších prezidenti parlamenty ratifikovanou ústavu nepodepsali a čekají na výrok příslušného ústavního soudu. Proces před rokem spuštěný se zastavil. Očekával bych, že ti, kteří do přípravy a podpisu ústavy tolik nainvestovali, kteří tuto ústavu tehdy považovali téměř za otázku bytí či nebytí, dnes budou nějak reagovat. Oni však mlčí. Znamená to, že i oni na tyto věci pozapomněli?

S cílem nalézt nejvyšší společný jmenoval národních zájmů České republiky v otázkách dalšího směřování Evropské unie jsem v létě letošního roku inicioval jednání českých politických špiček. Fakt, že se tento návrh nesetkal s vřelým přijetím, je v demokratické společnosti zcela legitimní. Jednání se neuskutečnilo, což odpovídá velmi nízké míře konsensu naší politické reprezentace v této tak významné věci. Nalézání shody ve věci zájmu České republiky v otázkách dalšího směřování evropského vývoje je ale i nadále úkolem nás všech, i prezidenta republiky. Jedině tak může dojít k vytváření jedné zahraniční politiky. 29. říjen letošního roku byl pro takovou diskusi velmi vhodným okamžikem. Byl však promarněn.

(Mladá fronta Dnes, 5.11.2005)

Autor je prezident republiky.