Příležitost k návratu ke zdravému rozumu a k pocitu sounáležitosti

Nejsem epidemiolog, nebudu spekulovat o úmrtnosti, smrtnosti či nakažlivosti nemoci Covid-19. Úmrtnost (podíl zemřelých na celé populaci) není vysoká, není vyšší než u běžné chřipky. Smrtnost (podíl zemřelých z celkového počtu nakažených) je podstatně vyšší – nejvyšší na světě je v Itálii. Nakažlivost je mimořádně vysoká, proto ten rychlý růst nakažených. To je – v mých očích – základní zdravotnický obrys celého dnešního problému. Je evidentní, že se zatím nacházíme v první fází standardního epidemiologického procesu. Bude hůř. Dosud jsme nákazu dostávali jen ciziny, teď bude i z domova.

K tomu nelze nic objevného dodat, proto si radši všimněme širšího kontextu této nečekané epidemie, o jejíchž příčinách nechci spekulovat. Ano, je to něco, co jsem v tomto rozměru za svůj život ještě nikdy nezažil, a proto se nepokouším o žádné laciné extrapolace. Několik posledních desetiletí jsme si odvykli žít s hrozbami tohoto typu, byli jsme velmi nepokorní. Měli bychom znovu přijmout, že je lidský život podobným hrozbám vystaven a že s nimi musíme umět žít. Neporučili jsme větru a dešti, a neporučíme ani koronavirům – navzdory všem líbivým představám o moderním světě.

Žijeme v informační zahlcenosti několikrát za den se měnících zpráv. Neumíme je dobře zpracovávat. Je to první pandemie v dějinách, která probíhá online. Zprávy se šíří ještě rychleji než sám virus. Zodpovědnost novinářů a politiků je proto obrovská a ti se ne vždy podle toho chovají.

Velmi zřetelně se ukazuje výše ceny za nadměrnou otevřenost světa, za to, že na hranicích nemusíme ukazovat pas. Je to cena za Schengen, tedy za Evropu bez hranic, což jsme se někteří snažili nahlas říkat už dlouhá léta. Většině lidí toto nebezpečí nevysvětlila ani obří vlna masové migrace v roce 2015 a nejsem si jist, zda to většině lidí dostatečně ozřejmí pandemie koronaviru. To, že nemůžeme kontrolovat, kdo a odkud do našeho státu přichází, není žádné vítězství svobody, ale obrovské riziko a potenciální prohra nás všech. Jistě si všichni povšimli, že dnes nikdo nehovoří o Evropské unii.

Jsme svědky ne dobře definovaného rozhraní mezi bagatelizováním epidemie na straně jedné a narůstající panikou na straně druhé. Snadno se to kritizuje – zejména, jsme-li opozičním politikem nebo občanem, který nenávidí Babiše –, ale jako ten, kdo s touto vládou nemá nic společného, ale kdo byl čtvrt století na špičce naší politiky, považuji chování naší vlády za přiměřené a za v podstatě stejné, jak se chovají vlády dalších zemí. Trochu jinak se zatím chová Německo, ale nakolik je to principiální politika a nakolik jenom ad hoc postoj, když chybí vakcína k očkování, není moc zřejmé.

Něco jiného je, jestli naše vláda své dnešní kroky dostatečně racionálně, důvěryhodně, přátelsky a přesvědčivě vysvětluje, nebo jestli je z toho zbytečně moc cítit pokračování politického souboje jinými cestami. To, že volí – stejně jako jiné evropské i zámořské vlády – cestu karantén, je dobře.

Karantény tento koronavirus neporazí, ale mohou přispět k tomu, že nemocnost rozloží v čase a že umožní, aby ji zdravotnický systém postupně zvládal. Aby nedošlo k zahlcení našeho zdravotnictví, maximálně možné rozložení v čase žádá např. epidemiolog prof. Machala z pražské Bulovky i mně osobně předaný dopis tří italských profesorů (prof. M. Cecconi, prof. A. Pesenti, prof. G. Grasselli). Otázka času je v situaci, kdy neexistuje žádná očkovací vakcína, zcela klíčová.

V krizi tohoto typu se má táhnout za jeden provaz, a proto dnešní situace považujme za zkoušku dospělosti naší politické scény. Nejen politické scény, ale i naší společnosti jako celku. Dnešní koronavirus ohrožuje zejména starší a nemocnější generace, dovoluji si proto v tuto chvíli vyzvat k maximální ohleduplnosti a solidaritě mladé generace s generacemi staršími, k disciplinovanosti a dodržování vyhlášených opatření.

Ekonomické dopady nebudou malé. Nevěřím svým očím, když odborníci z našich bank a finančních institucí (v E15 z 11. března) tvrdí, že ekonomický růst České republiky může být v roce 2020 poloviční oproti tomu, co bylo v různých prognózách předpokládáno – tedy nikoli 2 %, ale jen 1 %. To se mi zdá neuvěřitelné. Stabilita a robustnost ekonomiky (a celé společnosti) je podle mne evidentně daleko menší, než si namlouváme.

Zranitelnost dnešního globalizovaného světa je obrovská, blíží se zranitelnosti člověka s vážnou plicní chorobou. Očekávejme nejen nemalé důsledky krátkodobé, protože se jedná o velký exogenní šok jak na nabídkové, tak na poptávkové straně ekonomiky, očekávejme i dlouhodobé důsledky ve směru dalšího posílení role státu v ekonomice a dalšího potlačení trhu. To bývá důsledkem všech válek, krizí a mimořádností. Lidská svoboda je vždy potlačována. Jde o to, aby to v krizi zavedená opatření nezůstala navždy, ekonomové se na základě zkušeností bojí tzv. efektu západky (co se jednou zavedlo, zůstane navždy).

Naše ekonomika (a nejen naše) je zranitelná. Řada firem a celých oborů či odvětví se už delší dobu i bez virové nákazy potýká s vážnými problémy, ekonomický růst trvá už příliš dlouho, nejrůznější úzká místa se prohlubují a může se stát, že pandemie koronaviru bude tou pomyslnou poslední kapkou. Nemůže nemít vážné makroekonomické důsledky. Po pádu komunismu prošly všechny postkomunistické ekonomiky vývojem, který ekonomové popisují pomocí analogie tzv. J-křivky. Doufejme, že ta první polovina tohoto „J“ bude padat jen málo a na krátkou dobu a že ta druhá polovina bude rychle směřovat nahoru. Já tomu moc ale nevěřím. „Evropa se recesi nevyhne (Itálie zaručeně ne),“ říká v Lidových novinách Pavel Kohout. Narušení obchodních vztahů v globalizovaném světě bude a už dnes je velmi zřetelné.

Prof. Veselka (přednosta kliniky motolské nemocnice) říká v Hospodářských novinách velmi optimisticky, že „až budeme končit rok 2020, nebude mít onemocnění Covid-19 na svědomí ani jedno promile ze všech úmrtí v České republice“. Dokonce dodává, že „za rok si na epidemii koronaviru vzpomene málokdo“.

Kéž by měl pravdu. Ale i kdyby měl, ekonomické dopady tu určitě zanechají dlouhodobou stopu. Přijměme dnešní krizovou situaci jako příležitost bořit příkopy uvnitř naší země s vědomím, že jsou věci důležitější než ty zdánlivě aktuální politické. Chovejme se jako příslušníci jednoho národa

MfD, 13.3.2020