Otázka přijetí nebo nepřijetí eura místo české koruny v současnosti zaujímá velkou část mediálního prostoru a zůstává i námětem četných rozhovorů a diskusí ekonomů, politiků, podnikatelů i obyčejných lidí. Vynášejí se argumenty pro i proti a je někdy obtížné poznat, na které straně leží pravda. „Přijmout či nepřijmout, to je to, oč tu běží“ tak zůstává ona shakespearovská otázka nerozhodnuta.

Není proto divu, že v takové situaci jsem měl v noci docela živý sen s tímto rématem. Měl jsem v něm výměnu názorů s mojí blízkou přítelkyní. Snažila se mě přesvědčit, abych dokázal serióznost mých úmyslů tím, že náš svazek potvrdím úředním sňatkem a nastěhujeme se do domu, který se jí velmi líbí. Přiznám se, že ta myšlenka je docela přitažlivá, dům, ve kterém by přítelkyně chtěla bydlet, je několikapatrový činžák-novostavba, se zářivou fasádou a nad širokým vstupem je stříbrnými písmeny název Apartmány euro. Před domem jsou zaparkována auta těch nejdražších značek, ve velkých bytech, zabírajících celá podlaží je velkými okny vidět luxusní nábytek, křišťálové lustry a luxusní vybavení bytů. Za přáteli, kteří tam bydlí, bychom nemuseli chodit pěšky nebo taxíkem, přijet tam naší ojetou škodovkou by totiž byla ostuda.

„Vidíš“ říkala přítelkyně „stačí tvůj souhlas a budeme žít jako tito nájemníci; koupíme si nové auto, k tomu šaty podle poslední módy, dovolené u moře, v domě jsou ještě stále volné apartmány“. Taková nabídka byla velmi lákavá a už, už jsem chtěl kývnout. Ale přece jen se na poslední chvíli ozval závan nejistoty a podíval jsem se do seznamu dlužníků. To co jsem v něm našel mě přinutilo k zamyšlení. Nájemníci těch velkých luxusních bytů kralovali v seznamu na prvních místech a zarážející byla hlavně míra toho zadlužení, u třetiny dlužníků se blížila dvojnásobku jejich ročních příjmů, nedokáži si představit, jak je možné takové obří dluhy splatit. A když by přišel čas pravdy a dluhy by se musely zaplatit, musel by exekutor zabavit celý dům a i my bychom přišli o náš byt, tak jako nájemníci menších bytů. Přítelkyně mě utěšovala, že to se stát nemůže, není nikdo, kdo by požadoval splacení dluhu, ani žádný exekutor, který by dům zabavil. . . . . a jak už to se sny bývá, když se blíží k pointě, tak se probudíte.

Ale i když sen nedospěl k jasnému konci, byl natolik živý, že moje úvahy o vstupu do euro domu se přenesly do reálného života. Stejně jako ve snu jsem se podíval na statistiky a vida – nájemníci velkých luxusních bytů: Italie, Francie, Španělsko, Portugalsko, ti všichni mají dluhy převyšující jejich roční příjmy. Chápu to tak, že celý rok by museli být o hladu, aby dluh splatili, a ještě by jim k úplnému splacení něco chybělo. To je ovšem jen teoretická představa. Horší je, že dluh, potvora, má jednu velmi nepříjemnou vlastnost, a to, že je spojen s neodbytným společníkem – úrokem. A tak, i když na splácení dluhu věřitelé nenaléhají, placení úroků neodpouštějí. A každý dlužník se proto o svůj dluh musí stále starat a průběžně hradit úrokové zatížení – zajišťovat dluhovou službu. A tady je to jádro problému. Zatím co u mírně zadlužené země jako je Česko ukrajuje obsluha dluhové služby zhruba jedno procento z krajíce vytvořených hodnot (HDP), u předlužených zemí to je možné odhadnout v hranicích 2 – 3 procenta z příslušného HDP. A pokud vám suchá čísla nedávají bližší představu o tom co si pod nimi představit, a 2 nebo 3 procenta se nezdají být moc, je možné připomenout, že 2 procenta HDP je magická hodnota, kterou se státy NATO (a tedy i ČR) zavázaly vynakládat na svoji obranu, tzn. pozemní armádu, letectvo, námořnictvo a s tím spojené instituce. To už pomůže vytvořit si představu o velikosti takové finanční zátěže. Přitom jde jen o udržení dluhu při životě, jeho základ pro výpočet úroků na další období zůstává beze změn. To obvykle nutí předlužené státy přijímat další úvěry a roztáčet dluhovou spirálu až do bodu, kdy už bude jasné, že nejde dál pokračovat a karty se vyloží na stůl. Celý dům se sesype se všemi svými nájemníky a bude jedno, který nájemník je zadlužený více a který méně, o svůj byt přijde každý.

Kdyby bylo možné vrátit se do přerušeného snu, řekl bych mé přítelkyni, že lituji, ale svatbu zatím odložíme a do euro domu se stěhovat nebudeme.