Jeden můj bývalý kolega prohlašoval, že se lidé pomalu začínají odvracet od demokracie, neboť pochopili, že tento model nikdy nemůže fungovat. Pro doložení svého tvrzení uváděl situaci z roku 2013, kdy se zakladatel firmy Dell rozhodl stáhnout svoji firmu z burzy (více např. zde), neboť mu prý bylo jasné, že dosazený management mu stejně bude jen firmu rozkrádat. Analogicky, jakýkoliv zvolený zastupitel pak bude dříve či později preferovat zájmy buď své, nebo úzké skupiny (strany), na úkor zájmů celé společnosti, včetně voličů. Oproti tomu, pokud by existoval jasný vlastník, jako v případě společnosti Dell, bylo by v jeho bytostném zájmu se starat o blaho jak celé společnosti, tak lidí, kteří ji tvoří.

Ponechám vašemu úsudku, nakolik se s touto argumentací ztotožňujete. Pokusme se však v následujícím textu podívat na demokracii bez růžových brýlí, a to s motivací pojmenovat, proč stojí za to za ni bojovat a proč je nezbytné se bránit plížívé oligarchizaci společnosti, kdy se reálná moc přesouvá – často demokratickými prostředky – do stále se zmenšujícího kruhu rukou.

Definice a teorie demokracie

Wikipedie praví, že demokracie je „forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí – přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce – na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost.“ Toto podílení se projevuje především ve dvou aspektech: právu hlasovat a právu kandidovat, které vylučují „již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince.“ Dalším důležitým aspektem je pak rovnost váhy hlasů.

Na stejné stránce je však možné dočíst se také, že „neexistuje konsensus jak definovat demokracii“ a dále pak: „V moderní době bývá demokracie zdůvodňována dvěma základními teoriemi demokracie: klasickou liberální teorií J.S. Milla a konkurenční teorií demokracie J. Schumpetera. První vychází z premisy delegace a převádění úkolů voliči na zastupitele, druhá více odráží skutečnou praxi a spíše předpokládá, že kandidáti soutěží na trhu politických osobností a stran, z nichž si volič vybírá a po volbách na ně má již jen omezený vliv. Zatímco první teorie spíše odráží koncepci demokratických hodnot, druhá přesněji popisuje praxi. Mezi oběma teoriemi a zastánci jejich směrů panuje určité napětí, které odráží i vztah ideál - realita.“

V současné době se zdá, že už z ideálu mnoho nezbylo a v nelítostné praxi je možné nezřídka dojít demokratickými prostředky k nejrůznějším závěrům. Příkladem budiž OSN, jejíž Radě pro lidská práva předsedá Saudská Arábie (více např. zde).

Citáty

Není-li už možné definovat, co je demokracie, může být užitečné se podívat na to, co o demokracii říkají nejrůznější významné osobnosti, což pomůže pochopit, jaká je demokracie, resp. jaká by být měla či naopak neměla:

1) W. Churchill: „Říká se, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli.“ Tento citát patří asi mezi nejznámější o demokracii vůbec. Jinými slovy říká, že existuje historická zkušenost, že i přes všechny svoje nedostatky se v demokracii lidem žilo lépe, než v jakémkoliv jiném vyzkoušeném systému.

Obdobně pak, Aristotelés: „Nejméně špatná (z pokleslých forem vlády) je demokracie, neboť pokřivení obce je tam nejmenší.“

2) Jan Pavel II.: „Dějiny učí, že demokracie bez hodnot se snadno promění ve zjevnou nebo kamuflovanou totalitu.“ Osobně byl pro mě tento citát novinkou, ale myslím, že celkem dobře vystihuje riziko, které se naplnilo, když frankfurtská škola položila svojí kritickou teorií ideologické základy pro následnou destrukci hodnot západní civilizace. Jakkoli fungují demokratické procesy a instituce dále a zdánlivě beze změny, ve skutečnosti již nastoupila společnost na sestupnou dráhu.

3) Aristotelés: „Základem demokratického státu je svoboda.“ A k stejnému tématu ještě, B. Franklin: „Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí!“ Obdobně by bylo možné říct, že protikladem totality není demokracie, ale svoboda, pro niž je demokracie způsobem, jak ji dosáhnout, či bránit.

Postupné oklešťování občanských svobod se však může dít i prostřednictvím tak demokratické instituce, jakou je parlament. Problém nastane zejména tehdy, když se většina rozhodne rezignovat na obranu svobod, často výměnou za pohodlný život v blahobytu, kde se řešení problémů přenechá těm nahoře – což se v podstatě děje.

4) W. Churchill: „Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.“ Nebo, T. G. Masaryk: „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“ V této části si dovolím uvést ještě dva citáty, A. Hitler: „Obrovské masy lidí mnohem snáze uvěří velké lži než malé.“ John Dalberg-Acton: „Moc kazí a absolutní moc kazí absolutně.“

5) Masaryk ale také říkal: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ Možná je to také citát, ale přiznání si nedostatku je skutečně často prvním krokem k jeho překonání.