Vozy vyjely. Poslední den v listopadu. Poslední den, kdy neplatí zákon o EET. Proč ale ksakru vyjely? Proč jich bylo tak málo? A proč funebrácké vozy? Koho ta pitomost napadla? Má to nějaký význam? Pro některé protest, pro jiné blbost. Tak jak to tedy bylo?

Jedna věc jsou škatule, které budeme muset mít vždy při sobě, trvale připojené na internet, pokud budeme chtít něco prodat, druhá věc je postupné omezování svobody nás, občanů. Možná, že se to většiny netýká, je to přece o živnostnících a podnikatelích, tak co je nám do nějaké svobody. Je to podobné, jako když si ve škole partička vybere vždycky jedince a toho zmlátí. Ostatní jsou jako puťky, jsou rádi, že oni nejsou tou obětí, a vůbec si nepřipouštějí, že příště mohou být na tapetě oni. Ale třeba si spíše říkají, jen ať ho zmlátí, snad nám z toho taky něco kápne. Nekápne.

Bylo by fajn, kdyby každý občan byl citlivý na omezování svobod a dal to najevo buď ve volbách, nebo nějakým přijatelným způsobem v mezích zákona. Jak napsal Johan Wolfgang Goethe: „Kdo v demokracii spí, probudí se v diktatuře.“ A protože selhaly všechny pokusy opozice o opravu zákona o EET, rozhodli jsme já se svojí ženou, devět dní před spuštěním EET, pro protestní akci s humoristickými prvky. Snažili jsme se najít sedmdesát statečných podnikatelů a živnostníků a projet Prahou. Ukázat, že jsme tady a že s tím nesouhlasíme. Věděli jsme, že nic nezměníme, ale to také věděla řada lidí v naší bohaté historii. Odmítali cosi podepsat, případně podepsali něco, co se podepisovat nemělo, a přesto si stáli odvážně za svým. Všechny tyto osobnosti spojovala jedna vlastnost – odvaha. Najdeme dnes tyto lidi?

Sešlo se nás patnáct aut, z jednoho milionu podnikatelů. Přihlášených bylo více, sympatizantů nepřeberně. Přijelo ale patnáct aut. Z našeho hlediska to nebylo to nejpodstatnější. To důležité bylo, že jsme vyjeli s lidmi, kterým o svobodu šlo. Ne o to neplatit daně, ale o to, že jsou lidé nuceni ke službě státu, že pravidla neplatí pro všechny stejně a že dochází ke kriminalizaci podnikání. Stálo za to se ozvat. I ta hrstka statečných byla nakonec vidět i slyšet. Mluvilo se o nás, psalo se o nás. Možná, že někteří nepochopili, o co nám šlo, ale na autě byl jasný vzkaz: „Sbohem, svobodné podnikání.“ Šlo tedy o tu svobodu. Průvod Prahou byl o to cennější, že akci nesvolala ani žádná strana, ani žádné hnutí. Prostě jsme se domluvili bez institucí a vyjeli. Polovina protestujících byla z těch, kterých se zákon dotýká až ve třetí vlně. Přesto jim stálo za to dorazit až třeba z Moravy.

Až se nás jednou děti zeptají: „Táto, proč jsi nic neudělal, když vám brali svobodu?“, budeme moct říct : „Alespoň jsme vyjeli.“