Zasedala Bezpečnostní rada státu. Má být občan klidný, nebo má znervóznět?

Je lepší, když Bezpečnostní rada státu zasedá, nebo je lepší, když nezasedá? Je dobré se na to ptát? Jsou ty otázky správné? Neměly by spíše směřovat k tomu, jestli je BRS kompetentní, jestli odolává tlakům politiků a vojensko-průmyslové lobby, před níž varoval prezident Dwight Eisenhower, protože to jako generál znal dobře z obou stran? A měli by být vůbec lidé informováni, že BRS zasedá? Je jim po tom něco? Neznervózňuje to lidi příliš? Postaru: neodvádí je to od díla? Neruší to jejich klid na práci? A není těch otázek nějak moc? Nepřipomíná to ten vtip, jak se chlap ptá svého kamaráda, proč vy židé stále odpovídáte na otázku otázkou, a ten kamarád mu říká, a proč bychom neměli?

BRS projednávala definici různých stavů a stupňů ohrožení, od nichž se budou odvíjet příslušná opatření. Jde o preciznější nastavení fungování a koordinace státního aparátu. Ostatně na toto téma byl zaměřen projekt Adaptace bezpečnostního systému ČR na měnící se ekonomickou, sociální, demografickou a geopolitickou realitu, jehož výsledky minulý týden prezentoval vedoucí řešitelského týmu Miloš Balabán. Odnesl jsem si z něj – a z následující panelové i kuloární diskuse – staronový pocit, který lze pěkně po starém způsobu vyjádřit zvoláním „Pryč s rozbujelým resortismem!“ Prostě sil i prostředků je poměrně dost, jen je to všechno nějak nedoštelované. Je to jako namachrovaný frajer, blyštící svaly, odhodlaný pohled – a on škobrtne a celou tu nádheru si rozbije.

Typové způsoby reakce

Stupně ohrožení předznačí intenzitu opatření, ale v jaké směru? Zde je možno vést dlouhou teoretickou rozpravu, omezím se jen na několik poznámek.

Prvním zásadním rozlišením je to, zda je stát méně, nebo více připraven bojovat s ohrožením. Druhým pak to, do jaké míry dává toto odhodlání najevo. (Nejde tedy o vyjevování skutečné připravenosti, ta se může lišit až extrémním způsobem v podobě tzv. potěmkinovských vesniček.)

První kombinace je zjevně silová. Stát je připraven a netají se tím. Je to velmi působivé, zejména vystačí-li si stát s oním odstrašujícím dojmem a nedojde-li k opravdovému konfliktu. Tato koncepce je však velice nákladná (na dálku je slyšet mlaskání až chrochtání vojensko-průmyslového komplexu). Znamená to též, že není příliš dlouho udržitelná. A je-li provozována dlouhodobě, zastarává, stává se z ní rutina a celkově se velice snižuje efektivita těchto opatření. Lidé ztrácejí ostražitost, imunitní systém společnosti je permanentně přetěžován. Za uši dostávají vydatně též různé výdobytky svobodné společnosti. Ta se pomalu začíná vařit ve vlastní šťávě (řečeno slušně).

Druhá kombinace je navenek záludná. Stát se připravuje vnitřně, posiluje svou odolnost, cizeluje činnost státních institucí a jejich souhru, ale nedělá kolem toho žádný tyátr. Opatření jsou systémová, dlouhodobě udržitelná, nespočívají na přesčasových hodinách, ale na dlouhodobé koncepční práci. Ani tento stav není levný, ale z hlediska cost/benefit dává optimální výsledky, protože nehysterizuje obyvatelstvo a neatakuje vymoženosti svobodné společnosti.

Třetí kombinace je záludná dovnitř. Stát je vnitřně nepřipraven, a ani se tu situaci nijak zásadně změnit nechystá. Zato řinčí zbraněmi! Politici vedou silné řeči a v zemi slaví žně farmaceutické firmy s prostředky na uklidnění. Zato vojensko-průmyslový komplex má půst. Situace to je riskantní, ale může fungovat, alespoň nějaký čas. Kníže Potěmkin by byl v euforii. Všeho ovšem do doby, než by se něco stalo.

Čtvrtá kombinace je poměrně výstřední. Země nezbrojí, ani se zbrojit nechystá, ani manévry neplánuje. Plynové masky nerozdává, protože chlapi s těmi „nedbalými“ třídenními strnisky by je měli stejně k ničemu. Nadto nejsou žádné funkční kryty. Zřizovat všechno kvůli pár teroristům se společnosti nezdá být racionální. Teroristé jsou jako boží dopuštění, jako výbuch sopky, jako pád letadla, jako borrelióza, jako ptačí chřipka. O automobilových nehodách nemluvě. Společnost si spočetla, že veškeré nervování kolem terorismu a pěstování atmosféry strachu působí větší škody, a to každodenně. Věnuje se proto rozvoji běžné ochrany veřejného pořádku a odmítá se nějak dvakrát nechat nějakými pošuky znervózňovat. Novináři a reportéři jsou svéhlaví a odmítají publikovat jména a fotky teroristů, čímž činí jejich činy již dopředu zapomenutými a svou zemi méně atraktivní.

Nikdy není pozdě popřemýšlet

Kudy se naše společnost vydá? Zatím nebyly učiněny žádné nevratné a zásadní kroky, máme k dispozici celou škálu přístupů, podle výše zmíněného hrubého nástinu, k němuž existuje jistě ještě spousta nuancí a variant. Všechny jsou reálné, i ta poslední, extravagantní. Vždyť například v Anglii takto naložili se sněhem v dopravě. Odmítají se na něj připravovat, nepořizují sněžné pluhy, nekupují zimní pneumatiky, nic. Nasněží-li, zůstanou doma. Celkově při průměrných několika zasněžených dnech v roce se to prostě vyplatí. S oteplováním atmosféry čím dál více.

Proto ještě doušku k problému, jak je důležité správně pokládat otázky.

Letí loď do vesmíru, ale trochu bloudí, a tak velitel zadá palubnímu počítači otázku: „Máme dost paliva na to, abychom dosáhli cíle a bezpečně se vrátili, anebo je čas na bezpečný návrat již nyní?“ Počítač chvíli šrotí a pak z něj vypadne: „Ano.“ Velitel lodi se může pominout vzteky a tak zadá doplňující dotaz: „Ano – co?“ Počítač zase chvíli chroupe a pak z něj vypadne: „Ano, pane plukovníku.“

LN, 14.12.2015