aneb Dá se věřit spisům StB?

Soudní proces, v němž se český vicepremiér a ministr financí domáhal výmazu ze seznamů spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti, budí emoce. Odpůrci rozsudku, který dává Babišovi za pravdu, argumentují tím, že bývalým estébákům se nedá věřit. Jsou potom důvěryhodné záznamy, které sami vedli?

Zuzana Doricová, soudkyně Okresního soudu Bratislava I, vynesla prvoinstanční rozsudek ve věci navrhovatele Andreje Babiše a odpůrce Ústavu paměti národa. Rozhodla, že navrhovatel byl neoprávněně evidován v registračním protokolu bývalé Státní bezpečnosti jako agent. Odpůrce - Ústav paměti národa (ÚPN) - je povinen do tří dnů uveřejnit výrok tohoto rozsudku na svých internetových stránkách a uhradit navrhovateli náklady řízení.

Neoprávněná evidence fyzické osoby je neoprávněným zásahem, objektivně způsobilým způsobit újmu na jejích osobnostních právech, prohlásila na závěr obdivuhodně pečlivě a trpělivě vedeného procesu soudkyně Doricová.

Odpůrce namítal, že zveřejňovat dokumenty StB je povinen ze zákona, v němž není stanovena jeho odpovědnost za takový neoprávněný zásah. Soudkyně v odůvodnění rozsudku uvedla, že ústav je zodpovědný nejen za zveřejňování dokumentů Státní bezpečnosti, ale i za zveřejňování případů neoprávněné evidence osob v registrech StB.

Když chybějí argumenty

Příznačným rysem celého procesu je politizace svou podstatou bagatelního případu. Nechtěně tak připomíná montypythonovský skeč, kdy se obžalovaný před soudem pateticky zaklíná ochranou základních svobod, a přitom jde pouze o případ špatného parkování.

Zástupce ÚPN začal svou závěrečnou řeč vyhlášením, že proces nabízí jedinečnou možnost projevit jasný a jednoznačný postoj k dědictví komunistického režimu.

Tentýž ideologický postoj vyjevil po skončení soudu ředitel ústavu Ondrej Krajňák. „Jsme tímto rozhodnutím zaskočeni. Tento den pokládám za smutný den ve slovenské justici. Neměli bychom do budoucna dovolit, aby nám historii přepisovali estébáci,“ uvedl Krajňák přesto, že ÚPN má podobných rozsudků na svých stránkách řadu, takže by se nezdálo, že je důvod k takovýmto prohlášením. Spíše to naznačuje argumentační nouzi. Ideologií přesycenou atmosféru, doprovázející proces, dobře ilustruje i politolog Daniela Kroupa v rozhovoru na aktuální „babišovskolustrační“ téma pro Deník.cz.

Na otázku, zda se nestane, že budou nadále veškeré archivní svazky brány jako nedůvěryhodné nebo jako zfalšované, odpověděl: „Rozhodnutí slovenského soudu v žádném smyslu neznedůvěryhodňuje svazky komunistického režimu. Spíše tam sehrála roli svědectví jednotlivých členů Státní bezpečnosti. Soud, který tato svědectví bere jako věrohodná, zpochybňuje svou vlastní autoritu.“

Další otázka deníku přičinlivě podotýká, že to prý dokládá i poměr předvolaných svědků - čtyři z bývalé StB a pouze dva badatelé či historici.

„Ano,“ souhlasí Daniel Kroupa, „soud dal rozhodně větší váhu svědectví bývalých estébáků, kteří kryjí své agenty, než historikům, kteří předkládají historické doklady.“ Soud ovšem předvolal všechny svědky, které obě strany navrhly. Ony „estébáky“ pak paradoxně navrhovali právě „historici“ (ÚPN), které k nim Kroupa staví do protikladu.

Jak to tedy bylo s těmi „dvěma odborníky“? Před soudem byl slyšen vedoucí digitalizačního pracoviště Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Radek Schovánek, který dříve pracoval pro odpůrce (ÚPN). Prohlásil, že svazky mu připadají autentické, a proto si myslí, že Babiš vědomě spolupracoval s StB.

Dále byl slyšen referent ÚPN Jerguš Sivoš, který prohlásil, že předmětné svazky byly podle jeho mínění vedeny v souladu s administrativními směrnicemi StB, a k otázce spolupráce Babiše se Státní bezpečností se nevyjádřil.

Krom toho soud vyslechl třetího odborníka, nezávislého novináře a bezpečnostního analytika Milana Žitného. Podle něj svazky nejsou věrohodné a nesvědčí o úmyslné spolupráci Babiše s StB.

Soud měl k dispozici ještě dva odborné posudky od legislativců, kteří působili na ministerstvu vnitra před rozpadem republiky. Podle nich z předložených materiálů úmyslná spolupráce nevyplývá.

Když dva říkají totéž

Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra řekl: „Soud nerozhoduje o historické pravdě. Soud může vydat stanovisko, které je v právních rovinách závazné, ale tím se neruší názor historiků a badatelů. Ti se i poté mohou držet výkladu, že když se někdo pravidelně scházel s StB a dostával od ní úkoly, je to vědomá spolupráce. Zároveň zdůrazňuji, že historikové nejsou od toho, aby vynášeli rozsudky.“

Kdežto bývalý ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) to vidí jasně. Prý není pochyb, že Andrej Babiš byl „estébákem“, pouze o tom chybějí důkazy. „Soud prostě může rozhodovat tehdy, má-li dostatek důkazů. On dostatek důkazů neshledal, rozhodl právem, rozhodnutí je třeba respektovat. Ale že by to něco na věci měnilo, si opravdu nemyslím.“

Pointa Kalouskova výroku by se nejlépe ozřejmila, kdybychom podobný výrok převrátili do trestněprávní roviny. Například bychom o vrcholném politikovi prohlásili, že je zloděj. Zkonstatovali bychom však, že trestněprávní orgány nikdy neměly dost důkazů, aby ho pohnaly před soud, který by ho odsoudil, což by bylo třeba respektovat. Dodali bychom však ještě, že to nemění nic na věci, že tento politik je zloděj.

Lživé svazky?

Ideologicky motivované výklady ÚPN navíc svědčí o neznalosti práce zpravodajských služeb. Takzvaní odborníci si prý nedovedou představit, že by StB „upravila“ nějaké záznamy. Ona je ale neupravovala, protože operativní svazky nikdy nebyly určeny k soudnímu využívání. A imitovat, napodobovat skutečnost, aby zmátli protivníka, to je denní chleba nejen příslušníků Státní bezpečnosti.

Na druhou stranu by bylo divné tvrdit, že by pouze svazky StB obsahovaly nepravdivé a upravené informace. Vzpomeňme svazky CIA a dalších amerických zpravodajských služeb. Všechny v nich uváděné důvody k napadení Iráku Spojenými státy byly falešné.

Mantrou ÚPN je dogma, že co je na papíře, to se také stalo. Vyzdvihování preciznosti a nezpochybnitelnosti práce „zločinné StB“ je ale atakem na zdravý rozum.

Stejný problém s interpretací starých textů je dobře znám i religionistům. Můžeme najít několikeré řešení. Jedno je velmi komplexní a sestává ze čtvera různých přístupů k textu, doslovným počínaje, ale nekonče. Druhé je extrémně jednoduché, je založeno pouze a jenom na doslovné interpretaci textu.

Pokud jde o původ textu, jednou krajností je víra, že byl dán přímo od Boha. Druhým významným přístupem je pramenná teorie, která počítá s redakcí několika různých pramenů zaznamenávajících lidskou zkušenost s Bohem.

„Badatelé“ ze státních institucí (ÚPN, ÚSTR) jsou pak na pozici fundamentalistů, vyznávajících pouze a jenom doslovnou interpretaci textů pocházejících přímo od jednoho zdroje. Jím v tomto případě ale není Bůh, nýbrž instituce, fundamentalistickým zákonem označená jako „zločinná“.

LN, 28.6.2014