Sáhnul k vokabuláru první republiky. Připomeňme si, o co ve dvacátých letech skutečně šlo a jestli příměr je přiléhavý. Zda ve skutečnosti šlo o Paroubkovu hanu, či lichotku.

Nejprve si tuto prvorepublikovou vládu určeme časově: úřadovala od 12. října 1926 do1. února 1929 a pak ještě jednou ve změněném složení od 1. února 1929 do 7. prosince 1929.

První vláda s tímto přídomkem byla ustavena jako východisko z politické krize po demisi úřednické vlády zemského prezidenta Jana Černého a v jejím čele stál Antonín Švehla a jeho agrární strana.

Rozdělení moci

Vláda byla výsledkem jednání a reagovala na složitou politickou situaci v zemi, která měla asi tento půdorys: Pravicový proud byl reprezentován nacionálními stranami, které se snažily překonat diferencovanou strukturu společnosti vytvořením nacionálně uzavřených celků. Politicky byly tyto celky v opozici k parlamentní demokracii. Jejich konkrétní podoba byla ovlivněna fašistickým a nacistickým modelem.

Krajně levicový proud tvořilo komunistické hnutí, které odmítalo existenci československého státu jako kapitalistického a bylo i proti parlamentní demokracii.

Mezi těmito krajními proudy se vytvářely strany orientované na podporu systému pluralitní demokracie a, což bylo důležité, bez ohledu na národnostní příslušnost. Tento moment byl důležitý, připomeneme-li, že v Čechách a na Moravě tehdy žilo přes tři miliony Němců.

Němci, a ti druzí

V tomto proudu se od počátku dvacátých let sbližovaly strany české, slovenské, německé, ale i maďarské, které je možné nejspíš dále rozdělit na dvě křídla: konzervativní, reprezentované agrárními a křesťanskými stranami, a socialistické, představované sociální demokracií a československou národně socialistickou stranou.

Ve vnitřní politice si představitelé těchto stran víceméně rozuměli, problém byl spíše v zahraniční politice, kde zvláště Němci kladli větší důraz na spolupráci s Rakouskem a Německem.

Pro přesnější představu si připomeňme výsledky voleb z roku 1925, které ukazovaly na toto rozložení sil: Nacionální proud měl v Čechách a na Moravě 15%, na Slovensku 51%, mezi Němci 24%. Komunisté měli v Čechách a na Moravě 16%, na Slovensku 15% a mezi Němci 7%. Pro střední proud, říkejme mu republikánský, bylo v Čechách a na Moravě odevzdáno 69 % hlasů, na Slovensku 34% a mezi Němci 69%.

Bolševici na vzestupu

Extrémní pravice se počátkem roku 1926 sloučila do jedné strany nazvané Národní obec fašistická a do čela se postavil Rudolf Gajda, jeden z představitelů vojenské intervence legií v Rusku. Zároveň byl náčelníkem generálního štábu ČSR. Tato pravice měla na Slovensku obdobu v Hlinkově slovenské Ľudové straně.

Podobně se přiostřovalo i krajně levé křídlo, v němž komunisté po vzoru J.V. Stalina, který od roku 1924 zaváděl nepokrytě diktátorské metody, vyžadoval i od ostatních tzv. bolševizaci strany, což znamenalo postavit do čela vedení všech komunistických stran lidi, kteří budou bezpodmínečně poslouchat Moskvu. Důsledek: vyloučení umírněných komunistů a nábor mladých revolučních kádrů, mezi něž patřil i delegát slovenské komunistické organizace jistý Klement Gottwald. Naopak vyloučen byl Bohumil Šmeral, který měl blízko k sociálně demokratickým názorům.

V létě roku 1926 se situace vyhrotila a fašisté připravovali v době VIII. Všesokolského sletu puč. Znemožnění puče se stalo východiskem nového politického seskupení. Z iniciativy Hradu, aby se izolovaly fašistické skupiny, byl vytvořen blok českých, slovenských a německých agrárních a katolických stran, který pak vytvořil Švěhlovu "panskou koalici". Většinu měli agrárníci, po jednom ministru měly strany lidová a živnostenská. Zbývající členové byli odborníci, přešli do vlády z předchozího kabinetu a byli to začasté univerzitní profesoři. V opozici byl tzv. socialistický blok.

Zatčeni za bouchání do lavic

Vláda panské koalice se snažila oslabit profrancouzskou zahraniční politiku a orientaci na Rusko (musela vzdorovat i snahám na rozbití Československa) a v průběhu roku 1927 provedla řadu důležitých stabilizačních opatření: daňovou reformu, upevnění státní správy či zrušení volebních práv vojáků, které bylo součástí odpolitizování armády. Vláda ostře vystupovala proti komunistické straně, čtyři komunističtí poslanci byli zatčeni pro obstrukci v parlamentu, když znemožňovali jednání křikem a boucháním do lavic, do čela této strany se postavil Klement Gottwald (pozdější první komunistický prezident) a levicoví spisovatelé proti tomu ostře vystoupili (byli mezi nimi mj. Hora, Majerová, Olbracht, Seifert a Vančura).

K vážnějšímu politickému střetu za této vlády došlo až v květnu roku 1927 v souvislosti s prezidentskou volbou. Tehdy byli jen dva kandidáti T.G. Masaryk a Václav Šturc, navrhovaný komunisty. Jak známo, vyhrál Tomáš Garrique Masaryk. Panské koalice krachly po krachu burzy v New Yorku 24. října 1929.

Mimochodem, tato sestava patřila mezi tři z osmnácti vlád první republiky, které vydržely nejdéle a zemi zajistila klid a prosperitu. Jiří Paroubek de facto Topolánkovu vládu pochválil a přiznal jí důležitou stabilizační roli.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel