Celá ta věc začala skoro přesně na den před 100 lety. Evropské státy, po desetiletích míru a blahobytu, se rozhodly znovu „nalajnovat hřiště“. Již to nebyla válka prusko-francouzská nebo prusko-rakouská, ale světová.

A také její důsledky měly být světové, i když se, samozřejmě, projevily nejprve v Evropě. Ponížené a zbídačené Německo jako by bylo předem připravenou půdou pro nástup fanatika a později diktátora Adolfa Hitlera.

A rozpad rakousko-uherské monarchie zase znamenal vznik nestabilních národních států, z nichž asi nejméně stabilní bylo Československo. Žádný „československý národ“, jak si jej představoval TGM, se vytvořit nepodařilo. Naopak, Slováci se na druhý pokus definitivně „trhli“.

Daleko větším nebezpečím pro mladou ČSR ale byli sudetští Němci. Otázkou je, zda to šlo zvládnout lépe, ale s určitostí můžeme říci, že to naši politici tehdy nezvládli dobře. V Německu se mezitím dostal k moci Hitler a slavil obrovské úspěchy. A to bez jakékoli ironie.

Takovou doplňují otázkou také je, kdo Hitlera více podporoval, zda USA nebo SSSR. To je těžké říci, nemám k ruce spolehlivá data.

Ale vzhledem k tomu, že USA byly bohaté a SSSR chudý, tak USA asi více přispívaly penězi, zatímco SSSR zase dodávkami PHM a dalších surovin a také poskytováním prostoru k testům zbraní a jiným vojenským účelům.

Sudetští Němci se stali skvělou záminkou k expanzi Německa a za necelý rok začala druhá světová válka. V současné protiruské hysterii se zde mnozí snaží tvrdit, že válku rozpoutaly společně Německo se SSSR - v tom případě by ale Anglie a Francie vyhlásily válku též SSSR a ne jen Německu.

Ale nepíšeme zde dějiny druhé světové války, ale příčiny 21. srpna 1968. A tou, zcela nepochybně, bylo to, že SSSR dosáhl, za cenu obrovských lidských a materiálních obětí, velkého vítězství v této válce a také velkých územních zisků.

Něco přetavil ve skutečný územní zisk (část Polska, Zakarpatská Ukrajina apod.) a část ve vazalsky podrobené státy později nazývané „tábor socialismu a míru“. A nejdůležitější pro něj samozřejmě byly ty státy, které přímo hraničily s nepřítelem, tedy NDR a ČSSR.

O NDR strach neměl, tam měl svou posádku. Ale v ČSSR nebyla žádná, což činilo sovětské velení nervózním. A tato nervozita velmi zesílila, když u nás začalo tzv. Pražské jaro.

Nebudu to postopadesátéšesté rozebírat, řeknu jen, že se ze strany Alexandra Dubčeka a jeho spolupracovníků jednalo o 100% manažerské selhání, které následně vedlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy, a tedy SSSR.

Kdysi k tomu kdosi řekl: Nelze hada dráždit bosou nohou. A já, tak trochu žertem říkám, že - alespoň podle některých autorů - „SSSR nás brutálně přepadl, zatímco nacistické Německo jen velmi něžně a jemně vystřílelo Lidice. A nejen ty.“

Důsledkem obsazení naší vlasti Sovětskou armádou byla kompletní výměna vedoucích kádrů KSČ a následná „normalizace“. To je samozřejmě pouhé nasazování psí hlavy Husákovi ze strany vyházených komunistických papalášů.

Daleko objektivnější by bylo rozdělit socialismus na více etap:

1. Etapa teroru: Od roku 1948 přibližně do Stalinovy smrti

2. Etapa postupného uvolňování: 1956 - 1967

3. Etapa poblázněného uvolňování: 01/1968-08/1968

4. Etapa přísného, ale korektního socialismu: 04/1969 - 12/1989

Samozřejmě, je to dělení pouze přibližné, ale tvrdit, že „normalizace“ byla něco jiného než další etapou výstavby socialismu, kterou tak úspěšně a terorem zahájili v roce 1948 zuřiví čeští komunisté - stalinisté, z nichž se později, po vyhazovu z KSČ, obratem stali „disidenti a bojovníci za demokracii“.

Já osobně jim nevěřím ani slovo, ani dnešní datum. Když byly děti malé, jezdili jsme na chalupu ve větším kolektivu. A abychom děti nějak udrželi při pořádku, vymyslela manželka „Vobejdu“. Toho, samozřejmě nikdo nikdy neviděl, ale dobře se jím děti strašily.

A tak podobně nás vyházení bývalí stalinisté a nyní i užiteční idioti neustále krmí pohádkou o „normalizačním“, přičemž jediné oprávnění má toto označení jako označení nějakého období.

Vše ostatní je jen pejorativní žvást z úst bývalých stalinistů a jejich pohrobků.