Včera Dominka řekla Ljubě poprvé "teto". Zatím se vyjadřovala vždycky jen v prvním pádě: Teta. Thao. Dáda. Děda. Děda, to jsem já, ale však přijde den, kdy jí vyženu dědu z hlavy a nahradím ho Astonem. Thao dokonce říká, že Dominka je jediný člověk z jejího okolí, který ji oslovuje správně, v čisté vietnamštině. My říkáme natvrdo "tao", kdežto správně to má být "táao" a tak to umí jenom Dominka. V jejím slovníku Dodo.
Takže poprvé "teto". Asi to byl omyl nebo nějaký nechtěný pokus, každopádně slůvko vyletělo z pusy a Ljuba byla ráda. Důvod k radosti to byl. Nicméně i důvod k úvaze ne zcela pozitivní.
Oslovením "teto", v pátém pádě, vykročila tato čistá bytost na temnou cestu slovanské gramatiky s jejím mrzkým skloňováním. Kvůli němu je v nedohlednu počítačové rozpoznávání mluveného českého jazyka, kvůli němu máme probémy se strojovými překlady. Kdyby miminka, pardon batolata, pardon caparti odmítli skloňovánía uzavřeli nějakou telepatickou domluvu, že na tento nesmysl nepřistoupí a neříkali "tetě" ale "pro teta" a místo "od tety" říkali "od teta" a byli v tom důslední a nekompromisní, připravili by si šťastnou jazykovou budoucnost.
Jenže to možné není.
Napodruhé řekla Dominka už zase "teta". Jenže Rubikon už překročila, její nožka na temné stezce spočinula a do roka a do dne bude v gramatickém slovanství až po uši.
S počítačovým rozpoznáváním mluveného slova v nedohlednu.

Dočista dočista
Slovo "čistý" už patří do slovníku naší Dominiky. Pravda, její výslovnosti rozumíme jenom my, ale na tom nesejde - snaha o sdělení tam nepochybně je. Navíc i snaha o čistotu, ať je to čistota ručiček nebo zubů. Naposledy přišly na řadu knihovny, které teď trochu přeskupujeme po domě. Jsou hodně zašlé - původně pocházejí z fundusu mého dědečka a Ljuba tvrdí, že v jejich pórech jsou ještě saze z doby parních lokomotiv, kdy jsme bydleli na Žižkově na průsečíku vlivu Hlavního a Masarykova nádraží. Na nábytek je Pronto, koupil jsem na Zbraslavi v drogerii na náměstí dvě piksly a přinesl k obecnému použití. Na hadřík jsme namáčeli Pronto tři: David, já a Dominka. Byl by to snadný kvíz, kdyby otázka zněla, kdo měl větší spotřebu.
Pro Dominku je důležitá aplikace čisticí pasty. Ta bílá věc voní a je zajímavá a divná a dospělá. Samo čištění je tak trochu otrava. Ano, je třeba těch několik krouživých pohybů vykonat, ale pak ručička s hadrem se blíží k piksle a Dominka volá "ještě".
Což je další významné slovo v jejím slovníku.

Příliš složitá hra
Znáte to: dáte ruku na stůl, soused ji přikreje svou rukou, vy přikrejete sousedovu, on ji přikreje svou, vy vytáhnete zespodu svoji ruku a přikrejete sousedovu a tak to jde pořád dokola. Zkoušel jsem to s Dominikou hrát. Rozdíl ve velikosti je nápadný a dojímavý, ta ručička je jako okvětní lístek nebo někdejší šedesátihalířová známka. Zpočátku to nešlo vůbec, po chvíli Dominka pochopila, že se děje něco velkého a složitého, něco se zásadním významem. K napravení zemské osy je ovšem třeba obou rukou - jenže dva okvětní lístky (dvě šedesátihalířové známky) na hřbetě mé ruky hru přeruší!
Ani Paganini se nenaučil hrát na housle za jediný večer. Předpokládám, že Dominika na ten správný ručičkoklad přijde zítra nebo pozítří. Obávám se ovšem, že ji to začne bavit a bude to vyžadovat pořád. Pak ovšem už nebudu psát o okvětních lístcích a šedesátihalířových známkách, ale o upocených lepkavých pracičkách. Určitě o tom podám zprávu.

Nastalo žárlení
Že bych Iris vyměnil za Dominku? Ani nápad. To říkám já a vy jistě víte, že to myslím vážně. Iris si to nemyslí. Začíná se mě držet hodně zblízka, aby snad toho malého tvorečka nenapadlo si mě někam odvést. Třeba by mě chtěla zahrabat do krabice s plyšáky, nebo tak něco.
Má to i herní efekt. Včera jsme vymysleli hru na námořní pěchotu. Dominika přelézá překážku: sedím na křesle, ona mi musí vylézt na klín, pak přeleze opěradlo, spouští se na zem, obíhá křeslo a pak znovu a znovu. Chybí zde řvoucí seržant, aby atmosféra Perry Island byla úplná. Výcvik je o to tvrdší, že mi žárlivá Iris leží na noze, takže Dominka nemůže obíhat kratší cestou - tam leží pes, ale musí obíhat křeslo.
Hra přinesla první výsledky. David se radoval, když viděl, že Dominka už vylezla sama bez pomoci na volné křeslo na druhé straně stolu! Nekomentoval jsem jeho radost, nicméně jsem si uvědomoval i stinné stránky úspěchů dohoto typu. Už brzy bude rajtovat po nábytku, už brzy budou všude šlápoty ze zablácených podrážek, už brzy bude pracovat na svém sebezničení.
Zatím je to trénink. Tak do toho, vojáku, ještě jednu rundu, makej, makej!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena