Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Vodovod

Do vesnice Slapy se moji rodiče nastěhovali v roce 1946, někdy zjara, nebyl mi ještě rok. Bydleli jsme na kopci, v ulici, která vede od kostela do vojenského areálu Sázava. Do domu nebyl v té době ještě zavedený vodovod. Otec chodil pro vodu s kbelíky až ke kostelu, tam byla pumpa - dokonce si myslím, že tam ta pumpa je dodnes. Bylo to tak tři sta metrů, to určitě, možná dokonce, že půl kilometru. Zkuste si představit, co je to chodit pro každou kapku vody tak daleko.

Vodovod se začal stavět opravdu až v těch padesátých létech. Stavěl se svépomocí - každý muž v oblasti vsi, které se to týkalo, dostal dvoumetrový úsek, aby ho vykopal. Otec se ujal úkolu zodpovědně, jako každého úkolu, který na sebe vzal. Já mu takříkajíc pomáhal - dětskou lopatičkou jsem začal rejpat asi na půlmetrovém úseku za hranicemi našeho dílce. Samozřejmě že ten člověk co byl vedle, to vzal jako že je to Neffovic díl a začal kopat až od mého vrypu, hlubokého tak dvacet centimetrů. Výsledek? Příkop měl předěl, takový val, tam, kde já jsem rejpal lopatičkou. Nakonec musel otec vykopat i to, co já tou lopatičkou začal.

Měli z toho sousedi radost. Nenáviděli tu svini intelektuálskou, seč mohli, a přáli jí, aby chcípla.

V roce 1954 jsme se přestěhovali do Prahy, do činžovního domu na Žižkově. Tam samozřejmě vodovod byl - ale nebylo to tehdy pravidlo. V mnoha domech, kam jsem pak chodil za spolužáky, měli společný vodovod na chodbě a nezřídka i společné záchody. Samozřejmě že se to v takových domech s hygienou nepřehánělo, však to tam taky smrdělo plísní a špínou. Když perete na valše v neckách a musíte nosit vodu po kýblech, nebudete prát denně ani ob den, to se rozumí.

To jen dodávám, a myslím na to, když čtu bolné úvahy nad zánikem kouzla starého Žižkova.

Kouzlo? Bída a hnus to byl!

Kýnka a čeeser

Na Žižkově a jistě jinde se hrály dvě hry či dva sporty.

Jeden se jmenoval "kýnka" a jeho pravidla byla - řekl bych - poněkud volná. Hrálo se to hokejkami a tenisákem, přičemž branek bylo víc. V našem případě do byla okénka do suterénních prostor naší školy na Sladkovském náměstí. Okénka to byla malá, důkladně chráněná drátěnou sítí. Každý hráč zároveň útočil na ostatní okýnka a hájil to svoje.

Hokejky hrou na asfaltu trpěly. Vždy šlo o starší, na ledě už nepoužívané hokejky, olámané, odrbané, že se podobaly spíš nějaké holi než hokejce.

Čeeser byla hra hraná s kopacím míčem - nebylo kluka, aby nevlastnil nebo nechtěl vlastnit kopací míč neboli merunu. Něco jako fotbal na jednu bránu. Hrálo se to po dvojicích, přičemž po jednom setu se hráči střídali, ten kdo střílel, šel dobrány a střílel ten druhý. Střílelo se tuším ze dvou met, a muž v bráně v ideálním případě míč chytil do rukou. Když ho vyrazil, útočící muž si ho mohl přiblížit kolenem. Nesměl to ale přehánět s tím doťukáváním, protože brankář směl vyběhnout a míč sebrat, což se často stávalo.

Čeeser, to byla zkratka našeho státu ČSR. Dodnes mám k této zkratce vztah a bylo to pro mne šeredné překvapení, když se hned po převratu začalo uvažovat a dumat o jiné zkratce pro naši zemi. Tohle s republikou nemůže dopadnout dobře, napadlo mě tenkrát, když jsem to slyšel poprvé, a však taky nedopadlo. Jenže to opravdu nepatří do vzpomínání na zlatá padesátá.