Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Trpaslíci na zahrádce

V padesátých létech se skoro každá zahrádka u nás ve Slapech pyšnila sádrovým trpaslíkem. Bylo třeba trpaslíky pravidelně kolorovat, takže na každém byla tlustá vrstva - čeho? Laku? Olejové barvy? Opravdu nevím, čím se to tenkrát dělalo. Na trpaslíky jsem si vzpomněl minulou neděli, kdy jsem jednoho klasického trpajzlíka zahlédl na zahrádce, když jsem s Vločkami jel po kolistické stezce na trase Rakovník - Křivoklát. Byl to opravdu sádrový trpaslík přesně toho druhu, jaké jsem vídal v dětství.

Někde měli jednoho, jinde i skupinu trpaslíků - například měli trpaslíky hrající karty na muchomůrce. K trpaslíkům patřily pestrobarevné skleněné koule na tyčce, zastrkané do záhonů. Koncem padesátých let se rozpoutala štvanice proti trpaslíkům. Ve všech pádech se skloňovalo slov "kýč". Proti kýči byl postaven "styl Brusel" - dědictví po Expo 58 v Bruselu. Tehdy režim investoval obrovské peníze do státní propagandy a najal nejlepší výtvarník,y aby vyštafírovali československý pavilón na světové výstavě. Pavilón měl úspěch, tak aspoň ho hodnotila naše propaganda, a "styl Brusel" pronikl i na domácí půdu. Ještě dnes někde můžete vidět hnusné mříže ve stylu "Brusel" - to jsou ty halabala svařené kovové tyčky, tak, aby tvořily trojúhelníky.

Zpátky k trpaslíkům. I Jiří Suchý zpíval "na zahrádce civí trpaslík neduživý, a kdekdo se mu diví, proč je tak ošklivý". Následovala genocida a trpaslíci byli - s malými výjimkami - vyhubeni. No a po letech si lidi uvědomili, že jim něco chybí a na trpaslíky nostalgicky vzpomínali.

Dnes se trpaslíci opět prodávají, ale v zahrádkách je nevidíte. Už nejsou sádroví, jsou z umělé hmoty, a německý původ z nich čiší a jaksi je vylučuje z použití na české zahrádce. Takže je dobře, že trpaslíci zůstávají převážně už jen v těch nostalgických vzpomínkách.

Stonání

Stonalo se vždycky. Nejčastější nemoc - chrapot, kašel. Proti tomu byla červená medicína, moc dobrá, sladká, její jméno ne a ne si vzpomenout. (Doplněk z rána: jmenoval se SIBRUMIN, děkuji dr. Pavlovi Slabému za připomenutí.) Když byl kašel horší, nastoupily kapičky, tuším že se jmenovaly Ipecarin. Pěkně hnusné. Ovšem nejhorší medicína byla rázu preventivního - Infadin, rybí tuk. Tento hnus mě maminka nutila polykat v létě. Moc dobrý ale byl jiný medikament. Byly to tabletky s vápníkem, směs - čert ví - něčeho vápnitého s čokoládou: v placaté papírové škatuli snad dvě stovky maličkých šedohnědých peciček. Nebyly moc chutné, ale jakmile člověk snědl jednu, měl v puse nutkavou chuť na další. Podobný systém jako cukrátko zvané mejdlíčko - to bylo taky pěkně hnusné, ale návykové.

Jakmile byla angína, to bylo zlé. Proti ní se užívalo něco, co se myslím jmenovalo harburn a bylo to hořké (chininová báze), v oplatce. Muselo se to spolknout naráz a protože to bylo velké, šprajcovalo se to v krku a nutilo to ke zvracení.

Jiné zkušenostmi se stonáním nemám, byl jsem vcelku zdravé dítě. Když mi bylo pět, dostal jsem spálu a byl jsem pět dní v nemocnici na Bulovce a dostával jsem tam, myslím, každé tři hodiny injekci penicilinu. Bylo nás na pokoji snad dvacet dětí a všichni jsme při tom opichování brečeli. Dodnes se opotím, když si na tu hrůzu vzpomenu. Pak taky jsem si zlomil ruku, to mi bylo dvanáct, tedy v roce 1957. Tatínek mě odvezl taxíkem na chirurgii na Karlák, na dětské oddělení. Děti tam ležely v postýlkách na chodbě, protože je vystěhovali - "na pokoji" byl hospitalizován nějaký Čepičkův potomek, tuším, že dcera.

Kapitolou sama pro sebe bylo ošetřování zubů. Tehdejší vrtačky byly pomaluběžné (dlouho vydržely!), poháněné řemenicemi. A ve Slapech, tam ordinoval pan doktor Foustka v improvizované ordinaci na poště - a měl šlapací zubní vrtačku, poháněnou podobně jako šicí stroj. Pacienti seděli na lavici kolem něho a čuměli spolu s ní aktuálnímu pacientovi do huby. Uf, tak pro tohle bych se do dětství nerad vracel.