Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Parní lokotky
Parní lokomotivy nejsou zas taková rarita, dodnes je vídáme při různých vzpomínkových jízdách. Já je ale zažil v plném provozu. Bydleli jsme v oněch padesátých létech těsně u kolejiště Wilsonova nádraží a když píšu těsně, tak to bylo těsně: v prvním patře, s okny na úrovni kolejí. K nádraží patřila výtopna. To bylo něco jako garáž, do toho posunovací lokotka přitlačila lokomotivu, pod ní se zatopilo a to mizerné hnědé uhlí začalo jakž takž hořet. Aby hořelo pořádně, k tomu měla výtopna vysoký komín, aby byl velký tah. Ten kouřil a smrděl rovnou k nám do oken.
Pak k lokotkám patřil kravál. Nevím proč se to dělo, ale dělo se to, hlavně v zimě: přistavili lokomotivu k nám před okna (vzdálenost tak cca 30 m) a ona začala rozjíždět kola, pak zabrala a kola se začala s rachotem protáčet.
Naše rodina to už ani neslyšela, ale když někdo přišel na návštěvu, nadskočil, když to slyšel, protože myslel, že nastalo zemětřesení.
Špína k jízdě vlakem neodmyslitelně patřila (to je pěkná tradice, kterou České dráhy drží dodnes). Tuplované to bylo v tunelu, před tunelem bylo nutno zatáhnout okna, protože jinak by šel do kupé smrad a taky by padaly saze.
Moc jsem měl rád vláčky motoráčky - vidím takové na kolejích dodnes! Už dávno jsem žádným nejel, měl jsem nejradši ty, ve kterých byla kamna, aby se lidé ohřáli. Takže motoráček jel, a mohl mít radost, že má taky komín a taky kouří jako velká, dospělá lokomotiva.

Praní prádla
Začnu životem ve Slapech, kde jsem strávil dětství od roku 1946 do roku 1953, tedy od miminkovského - ročního - věku.Maminka, stejně jako všechny ostatní ženy ve vesnici, prala prádlo v dřevěných neckách, na valše. Valcha byla z pozinkovaného plechu a s příjemně hladkým oblým okrajem nahoře: peroucí žena (nikdy v dějinách valchy, myslím, nepoužil tento nástroj muž, přinejmenším ho nepoužil, pokud měl po ruce zotročitelnou ženu) se o valchu opírala břichem, druhý okraj byl zapřen do kouta mezi dno a bok necek a tím se nástroj stabilizoval. Úhel mezi stěnou a dnem byl volen tak, aby valcha nevyklouzávala. Na praní se používalo speciální smrduté prací mýdlo, mám dokonce dojem, že tenkrát v těch padesátých létech byl do kostky mýdla vytlačen jelen: za první répy existovala firma Jelen a pralo se "mýdlem s jelenem". Komunisté i po krádeži firem často zachovávali názvy a loga - připomeňme Škodovku. Prádlo se průběžně mydlilo a pralo a mydlilo a pralo a pak se máchalo. Vyvářelo se ve velkém prádlením hrnci.
Čapek píše o "velkém prádle". Byla to skutečně celodenní dřina, pralo se ložní prádlo a bylo nutno ho především vyvářet a to při objemech tkaniny nebyla maličkost. Ve vzpomínce vidím maminku prát na zahradě - dokonce ji mám na fotce zachycenou při praní. V zimě prala v koupelně, v maličké temné místnosti.
Po návratu do Prahy se pralo v prádelně našeho činžáku: velká místnost v přízemí a partaje se tu střídaly. Byl tu kotel na vyváření prádla, v něm se muselo topit.
Pračky přišly až v šedesátých létech, vířivé, se šroubem ve dně. A když přišly automatické pračky, to byl převrat a všichni bychom měli tento technický předmět velebit i po létech, kdy ho má každý doma a pokládá to za normální. Není to nic normálního. Po staletí bylo normální to, co ještě musela dělat moje maminka.