Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Nudle u nosu

Už dlouho jsem neviděl dítě s nudlí u nosu. Přiznám, že se mi po tom nestýská, nicméně - nudle u nosu bývala jev tak častý, že si říkám, kam se poděl! I v Čapkově Matce se hovoří o "malých usmrkaných dětech". Bývalo to tak, že dítě ve věku dejme tomu do deseti let, jakmile začalo počasí jako je například teď, mělo automaticky nudli neboli svíčku u nosu.

Na hygienu se tolik nedbalo. V pozdější době už ubylo svíček u nosu, ale zcela běžný jev bylo "ječné zrno". I to je něco, po čem se mi nestýská - byl to nepříjemný červený bolák na očním víčku. Kam odešla ječná zrna? Nevím. Když se dívám na historické filmy, říkám si, jak děsně museli ti lidé páchnout. Páchli šlechtici v palácích a takový kapitán Hornblauer, tem musel smrdět jako čapčuch.

Můj otec (narozen 1909) vzpomínal, že za jeho dětství a mládí se počurané dětské pleny sušily, to nestálo za to prát! Jak to bylo s plenami za mého dětství si nepamatuju, v okolí nikdo neměl malé dítě, abych to mohl pozorovat. Ale ve Slapech, ve vesnici kde jsem prožil dětství až do svým osmi let, bylo v některých rodinách - přinejmenším mezi dětmi - používání jakéhokoli papíru po tělesné potřebě pokládáno za zbytečný luxus - vždyť to uschne a odrolí se. A když už jsme u toho - hnojiště na dvoře a kadibudka u hnojiště, to byla také součást vesnického života

To dodávám jen na okraj - vzpomínám si na to, když čtu úvahy ekohobbistů o idylickém vesnickém životě. Byl to hnusný, špinavý a páchnoucí život, taková je smutná pravda.

Dráteníci

Na venkově, zřejmě v každé domácnosti, mívali na poličce s nádobím aspoň jeden zdrátovaný hrnek. To byl hrnek nejdříve rozbitý - hospodyně pečlivě sesbírala všechny střepy a zavázala do šátku. Dvakrát, třikrát ročně přicházel potulný dráteník. Dostal kafe, krajíc chleba, sedl ke střepům a z nich složil hrnek a omotal ho drátkem: udělal si z drátů oka, jako je drátěný plot, a ta zase vrátil hrnku podobu. Bylo mi divné, jak dokáže rozbitý hrnek zpevnit natolik, aby v sobě držel vodu, až po mnoha letech mi došlo, že tyhle hrnky se úpoužívaly k přechovávání sypkých matérií, jako je třeba čočka nebo hrách, anebo se do nich odlévalo sádlo nebo se tam dávalo máslo. Tihle řemeslníci taky nýtovali hrnce a brousili nože a nůžky. Museli existovat ještě v šedesátých létech (tedy za hranicemi mého vyprávění). Tvrdí se, že to byli Slováci nebo Cikáni - tak to si opravdu neamatuju. Jen mám v paměti pohled na jejich prsty, vypadaly jako dřevěné kolíky a kmitaly strašně rychle, to zadrátování hrnku bylo za pár minut hotové.

Kdepak, tenkrát se nic nevyhodilo, všechno se schovávalo a pravovalo. Dokonale recyklační společnost. Ale žít by v tom dnes nechtěl ani zanícení ekohobbista...

Sportovní pytle

Do školy jsem začal chodit v roce 1951, ve vesnici Slapy, první třída byla samostatně, druhá až pátá byla jednotřídní. Od roku 1954 jsem chodil do školy na Žižkově, stála na Sladkovském náměstí: tehdy to byla škola kompletní, od kašičky po maturitu, teď už dávno je to jen střední škola.

Pochopitelně jsem nosil tašku. Moje první taška byla zcvokovaná z ústřižků kůže, navíc červená. Trpěl jsem velmi, že mám tak holčičí tašku! Do druhé třídy jsem dostal novou, koženou, s kapsami na sešity, prostě proto, že ta první se rozpadla. Ale ta pravá frajerská taška, té jsem se dočkal až na Žižkově.
Byl to "sportovní pytel".

Mělo to kruhový půdorys a skutečně to byl pytel, bez ucha, na okrajích měl dírky a jimi byl provlečen provaz. Nezbytnou součástí pytle byly nášivky sportovního typu. Mám dokonce pocit, že to byly fiktivní symboly, tedy že to nebyly znaky stávajících sportovních klubů. Navíc, tenkrát nesměly být názvy jako Sparta a Slávie a podobně, Sparta byl tuším Spartak, Slávie Dynamo a Viktorka byla Lokomotiva.

Byla to strašná otrava, nosit učení v pytli. Sešity se mačkaly, obsah se míchal, taška se špatně nosila, když bylo hodně učení, provaz se zařezával do ruky.
Ale co naplat, sportovní pytel, to byla frajeřina.
Nosit sportovní pytel bylo originální.
Všichni jsme byli originální, všichni jsme ho nosili!