Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Kdy to rupne

Nevím, zdali se dnešní bolševici těší, "až to rupne". V padesátých létech to ale byla konkrétní naděje. Jako dítě jsem to pochopitelně ani nemohl vnímat přímo, protože před dětmi se otevřeně nemluvilo. To si rodiče odvykli už za války - příliš mnoho lidí skončilo na popravišti kvůli tomu, že někde něco neopatrně vykládali a někdo jiný je opatrně udal. Tato obezřetnost se z dob nacistických celkem logicky přenesla do dob bolševických, ta hrůza byla hmatatelná a oprávněná a je mi to k smíchu, když slýchám pošetilce - naposledy ve čtvrtek v rozhlase - rozkládat o tom, že "u nás není žádná demokracie".

Mezi dospělými se šuškalo o termínech, "kdy to rupne", kradmo a šeptmo. Dnes se mluví a píše o tom, že za tyto plané naděje do značné míry nesla odpovědnost tehdy Peroutkova Svobodná Evropa. Má smysl kárat ho za jeho slogan "dobrou noc a pevnou naději"? Netroufnu si soudit.
Jisté je, že ta naděje mnoho lidí hřála.
Mohlo mi být šest, sedm let, kdy moji rodiče zřejmě uvěřili nějaké takové nadějeplné fámě. O Silvestra lili olovo podle starobylého zvyku a vyšlo jim cosi jako gondola. "Letos pojedeme do Benátek," usoudil z toho otec.
Byl jsem dost starý na to, abych věděl, že Benátky jsou na Marsu a není fyzicky možné tam jet.
"Uvidíš. Pojedeme do Benátek."
Plynul čas a domáhal jsem se cesty do Benátek.
No, nevyšlo to. Do Benátek jsem se podíval až v listopadu 1989, kdy to opravdu rupalo.

A ještě jednu vzpomínku mám na pojem "ruplo".
V literárním kavárně seděli u stolu dva staří ctihodní spisovatelé. František Langer a Stanislav Mojžíš Lom. U vedlejšího stolu seděli literáti nové ražby, tehdy ještě všichni komunisté stalinisté, později všichni disidenti, poté, co je rodná strana povyházela ze svých řad. A jeden povídal druhému:
"Vidíš, jak ti tam sedí? Když se na ně dívám, říkám si - to vypadá, jako kdyby to už ruplo!"

Nedovedu říci, kdy to slovo vymizelo ze slovníku.
Kdy zmizela naděje.

Vesnické funusy

Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme na kopci, na samém konci uličky vedoucí od kostela k rekreačnímu objektu Sázava. Ten za války patřil Hitlerjugend, po válce naší armádě a té patří dosud. Leteckých základen se armáda vzdá ochotněji než míst, kde se lampasáci mohou povalovat - leda bych se zmýlil, už jsem tam dlouho nebyl. Ale ještě loni to vojenské bylo.
U slapského kostela je hřbitov a tam ukládají k poslednímu odpočinku občany slapské i přespolní, z obce Buš. Do školy jsem měl chodit kolem kostela a hřbitova, jenže úhlopříčně to bylo kratší, stačilo přelézt nízkou zídku, prokličkovat mezi hroby a škola byla hned vedle vrat. Takže jsem se znal s hrobníkem a můj otec říkal svým přátelům:
"První hřiště mého syna byl hřbitov a jeho první hračka byla lidská lebka." Nebyla to úplně pravda, ale ani úplně nepravda.
Před funusem pan hrobník konal přípravy. Vykopal hrob a zakryl ho prkny a v márnici připravil máry. Rakev vezli vždycky ve voze - navlas stejném, jaký pak sehrál tu úžasnou roli ve filmu Sedm statečných. Před vozem kráčela kapela sestávající z místních občanů. Každý zde uměl hrát na nějaký nástroj, najmě dechový. Na trumpetách a klarinetech měli ti mužové připnuté zlatisté klipsny s notami. Nesměl chybět muž s bubnem a činelista.
Když zemřel Slapský, sláva trvala krátce, ale zato když šel průvod z Buše vzdálené 2 km, smuteční pochody doléhaly dlouho, tím důstojným tempem se průvod přibližoval pomalu, vpředu kapela, pak vůz, následovala plačící rodina a za ní kvílející stařeny a posléze ostatní občané.
Naše sousedka zvaná Babí, vdova po pošťákovi, nechyběla na žádném pohřbu. Počínala si velmi profesionálně. Dovedla hospodařit se vším, i s časem. Do poslední chvíle pracovala v hospodářství. Krmila drůbež a při tom promlouvala:
"Tak to máš za sebou. No vidíš, pacholku. Tak jsi se tu roztahoval. Nic ti nebylo recht. Všechno bys chtěl sežrat. Dobře ti tak, pacholku."
Pak, když udeřila hodina nezbytnosti, si umyla ruce a tvář, převlékla se do kvílecího a za chvilku už se vřadila mezi ostatní stařeny a bylo slyšet její nářek:
"To je neštěstí! To je neštěstí! Proč jsi nám ho odebral, Bože? To je neštěstí!"