Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Imperialisté a krize

Lidé si myslí to, co se jim řekne, aby si mysleli - to platilo v padesátých létech přinejmenším navenek. Izolace byla taková, že je to mladým lidem nepředstavitelné. Styky se zahraničím byly nulové. Když mi rodiče vyprávěli, jak jezdili za první republiky do Paříže nebo do Itálie, připadalo mi to jako pohádka.

Těžko budu posuzovat, jak se na to dívali dospělí lidé. Dětský svět je jiný, má svůj obsah, který má se světem dospělých jen málo společného. My jsme skutečně věřili, že se svět "na Západě" zmítá v krizi. Tu krizi si sotva kdo dovedl představit. Měli jsme před očima karikatury Antonína Pelce a Lva Haase - Pelc se přestal v polovině padesátých let politickou karikaturou zabývat, ale Haas vytrval až od osmašedesátého, pokud si pamatuju, a na nich to bylo jasné, je to svět břichatých pánů v lesklých cylindrech a odrbaných hubených dělníků se smutnýma očima, s placatými čepicemi na hlavě. Jsou určeni k zániku a bezmocně zuří. Vyvolávají války, které vždy prohrají, hned v Koreji, pak ve Vietnamu (před Američany tam bojovali Francouzi), pak na Středním východě.

O cyklické hospodářské krizi byli přesvědčeni i mnozí dospělí a byl to jeden z hlavních argumentů komunistů. Plánované hospodářství zamezuje vzniku krize, a ta na Západ čeká každým okamžikem, to byl jejich slogan.
Ideologickou díru do hlavy mi navrtal instalatér pan Jarolímek.
"Krize?" říkal mi jednou, bylo mi tak deset. Opravoval u nás doma karmu, tedy "průtokový ohřívač vody". "Já měl práci vždycky. Kdo nebyl blbej a nebyl línej, práci si sehnal." A vyprávěl mi, jak měl firmu a měl náklaďáček, fordku. Soukromník s náklaďáčkem. Jak to, že se tenkrát točil svět?

Pečení chleba

I dnes hodně lidí peče chleba. V padesátých létech to ale nebyl sport, ale běžná praxe - v tradičně vedených venkovských domácnostech. Taková byla i domácnost našich sousedů Pokorných. Stará paní "babí" Pokorná, pošťačka na penzi, pekla chleba. Rád bych ten obřad po létech zase viděl! Především připravovala těsto, to muselo kvasit, mísila ho ve veliké díži a bylo kolem toho hodně čarování. Systém toho pečení si už moc nepamatuji. Vybavuji si jen, že v přízemí domu, kde Pokorných bydleli ("babí" a pak "mladí", tedy syn s paní a dvěma syny, byli o osm let starší než já) byla pec, na peci "babí" spala, pod pecí byl prostor a tam žila kuřata a housata a kachňata (pořád se něco rodilo a pořád se něco zabíjelo, to byl ustavičný kolotoč života/smrti) a snad ta chlebová pec, která byla v patře, nějak souvisela s tou spodní, to už se moc nepamatuju. Rozhodně babí sázela víc než jeden pecen,myslím, že při nejmenším dva. Když ho zpracovala a připravila ke vsazení, udělala štipci prstů nahoru svoji značku. Ta mě zajímala nejvíc. Proč se babí podepisuje na něco, co je určeno k tomu, abychom to snědli? Samozřejmě, že ho taky žehnala svatým křížem.

Mám ten chleba v paměti jako něco nadpozemsky dobrého. Čerstvý chleba, pomazaný máslem doma utlučeným a navrch ještě s medem od Tomáškovic včel, tak tohle bych taky rád někdy okusil. Mnohem později jsem se byl podívat v pekárně v Michli a pan šéf mi tam vysvětloval, jak ta jeho vědecky řízená linka musí nutně vyrábět lepší chleba, než se dělával na venkově. Možná, že v laboratorních testech by ten tovární chleba obstál, ale stejně si myslím, že v řetězu úkonů tam chyběla babí se svými štipci a prsty zvednutými ke svatému požehnání.