Taška vypadala jako jakýkoli jiný nákup, přesto Bart věděl, že to jsou jeho buřty a dorážel na tašku a byl by ji rozsápal, kdyby ho Anna Marie nedržela oběma rukama jako vzpínajícího se koníka.

Obřad předání věnce jsme vykonali před domem. Bart skočil, přesekl zubisky věnec vejpůl, urval kus a hned si ho odnesl do kouta, abychom mu snad tu kořist nesežrali! Pak jsme byli na narozeninové procházce, ale nemohli jsme mu naservírovat ani tenisák, ani rvačku s jedlým psem. Musely mu stačit buřty. Oslavy budou pokračovat, dnešek, míním tím pátek, je taky dobrý den ke slavení.

Jak to bude dál? Ve Zvoli je pořád ještě staveniště a jistě měsíc, šest neděl bude. Tady být nemůže. David jako fotoreportér je pořád na cestách a taky se o něho pořád starat nemůže.

Budeme se muset o péči podělit, bude to tak trochu pendlovací život, pro mě i pro Barta. Konec konců, o péči o Barta se dělíme už dva roky, celo tu dobu taky už nebydlím s Bartem pod jednou střechou. Takhle nějak to bude pokračovat dál, jen to bude trochu komplikovanější. Život si ale pomůže, když je dobrá vůle k tomu, aby si pomohl.