PSÍ PŘÍHODY: Bart se svatozáří
Už z dálky jsem viděl nějakého pána, jak drezíroval svého vlčáka. Pes pěkně poslouchal a přeskakoval zábradlí - sice ne předpisově, protože se dotknul vždycky při přeskoku tlapou, ale skákal vesele a bylo vidět, že ho to baví.
To jsme byli s Bartem o jednu cestu výš.
Pak jsem si všiml dalšího pána. Přiblížil se spěšným krokem a hvízdal na dva prsty, tím způsobem, který obdivuju od dětství, avšak asi od patnácti vím, že se to nikdy nenaučím (třebaže mě všichni, kdo to dovedou, ujišťovali, že to není těžké).
Nevěnoval jsem tomu pozornost, ani Bart ne. Pokračovali jsme v cestě, šli cestičkou dolů k nově vybudovanému dětskému hřišti s prolejzačkami. Těším se, až na jaře uvidím fakany, jak se snaží o sebezničení, avšak prolejzačka je tak šikovně vymyšlená, že sebezničení je zde takřka vyloučené.
No a pak jsem ¨to zaslechl: jasně rozeznatelné zvuky psí rvačky.
Bart zrovna čuchal k trsu uschlého bodláčí. Ani nezvedl hlavu. Jistěže to slyšel taky, psi mají lepší sluch než lidé. Jenže právě proto mu rvačka ve zvukovém přenosu nestála za špetku pozornosti.
Věděl, že to jsou žabaři. Vždyť jediný, kdo je na Mrázovce skutečně rváč, se musí právě zabývat čucháním k uschlému bodláčí.
