Ve čtvrtek jsme se s Ljubou vrátili z naší doposud nejdelší cesty, postupně jsme se podívali do Thajska, Barmy, Kambodže a Laosu. Z Luang Prabangu jsme se vrátili do Bangkoku, odskočili si na pár hodin do města (měli jsme vízum pro 2 vstupy, do konce března to bylo zadarmo, no neberte to) a pak přes Dubaj domů.

Ani tentokrát tu nebudu otravovat, postupně popíši pár podgerovských situací – ano, je to nevyhnutelné, na tak dlouhé cestě z vás občas musí být strýc Podger. Začnu od konce, i když jsme ve čtvrtek zas nebyli tak moc velcí Podgerové. V Dubai (Dubaii?) jsme nastoupili do letadla a ono potvora ne a ne letět a čuměli jsme tam 90 minut, než jsme vzletěli. Po nekonečných 6 hodinách jsme přistáli, lidi vystoupili z byznys klásu a nás pro změnu nechtěli pustit ven. No a tu máš, čerte, kropáč, přiběhli polecajti a jali se zatýkati nějakého pána a pak teprve jsme směli ven a pustili nás ke kufrům a ty už byly na hromadě a obíhal je policejní čuchací pejsek. Takže to byla částečně i psí příhoda. Co ten pán proved? Tak to je něco, co se nejspíš nikdy nedovíme a ani na to nejsme moc zvědaví. Zdrávi došli a to je hlavní!

Smraďoch ve frontě
Nebojte, nebudu vykládat o pamětihodnostech jihovýchodní Asie, kde jsme s Ljubou poslední tři týdny trávili. Dodám jen pár střípků, popíši pár situací převážně absurdních. K té první došlo v thajském Bangkoku. Když totiž chcete jet do Barmy, musíte - jste-li Evropané - do Berlína na ambasádu a tam vyřízení víza trvá prý tři neděle. V Bangkoku je taky barmská ambasáda a tam totéž trvá tři dny. Takže se vlastně vyplatí jet pro vízum do Bangkoku, odtud je to do Barmy kósek.

Barmská ambasáda je trochu stranou, v uličce zkrášlené hodně barevným hinduistickým chrámem. Uvnitř fronta, mají tam tři okýnka, jedno pro cizince, u něho je ta fronta, druhé pro Thajce, tam nestojí obvykle nikdo a ve třetím se ty pasy s vízem vydávají. Musíte mít dvě fotky a platíte poplatek atd., ale běží to vcelku hladce. Za komunistů to na pasovce chodilo podstatně hůř. Takže jsme stáli v té frontě, načež se v místnosti ozval úděsný smrad.

Píši ozval, protože ten smrad doslova duněl. Poocházel od hubeného pána s batohem na zádech, který vešel, bloudil po místnosti, nechal se vyhodit od okýnka pro Thajce, byl to očividně smrdutý Evropan, pak se pokusil předběhnout frontu, taky byl zapuzen, tak se postavil na konec a tam úporně smrděl.

Možná, že to měl vyzkoušené, protože ta fronta řídla, lidé vybíhali a zacpávali si nosy (nepřeháním ani v nejmenším) a v očích měli úžas a smích. Je tohle vůbec možné? Byli jsme tam lidé různých národností, několik Francouzů, Švédové, Američani - a pro všechny ten smrad znamenal zdroj podivu a taky pobavení a snad i úlevy, že něco nadpozemského ozvláštnilo to čekání v ambasádní frontě.

Po třech dnech jsme si šli pro pasy s vízem a potkali ty Francouze. Pár vlídných slov, úsměv a gesto naznačující zacpávání nosu.
Ne, dnes je tu vzduch čistý, mon ami. Doslova.

Metač vydržel, míček ne
Nadále chodíme s vypůjčenou Sallinkou na procházky. Sally je osoba činorodá, vyžaduje stálé zaměstnání. Už jsem tu psal o vrhání tenisáku. Onehdy jsem u pumpy v Okrouhlu koupil v hrabačce metátko s míčkem za jednotkovou cenu 99 Kč. Zdá se, že míček v metátku adjustovaný je menší než standardní tenisák.
Nicméně jsme dnes už potřetí úspěšně pracovali s metačem. Konáme nikoli krátké procházky, pět kiláků je taková slušná základní taxa. Pes celou dobu vydrží pronásledovat míček a je naší povinností tu kulatou věc udržovat v pohybu. Bohužel ztrácí tvar.
Dá se říct, že ho pes sežral.
Bude třeba sehnat piditenisák.

Nepřátelská zvířena
Tygři jsou v Asii v podstatě vyhubeni, o lvech nemluvě. Nepřátelských útoků ze strany fauny se netřeba bát, když ovšem nebudeme počítat hmyz.

Vrátili jsme se poďobaní, zejména na nohou - až někam do poloviny stehen. Přitom na cestách to tak nevypadalo, projevilo se to až doma. Do té míry, že jsme pár dní zkoumali, zdali jsme si nepřivezli nějaké nájemníky do postele. Neviditelní útočníci!

Někteří ale byli viditelní. V Angkoru, sotva jsme vešli do obrovského areálu Angkor Watu, najednou přiletělo něco jako vážka, černé to bylo a ďoblo Ljubu do loktu. Ohnala se po tom, ono to uletělo a vrátilo se to a štíplo ji to do předloktí. Pak to zase odletělo a už se to nikdy neukázalo. Štípanec to byl náramný, loket měla den oteklý, nějaké žihadlo to bylo, čert ví. Druhou nepříjemnou příhodu zažila Ljuba u vodopádů Kuangsi nedaleko Luang Prabangu v Laosu. Je to krásný kout přírody, hodně turistická záležitost: cestičky, lavičky, procházíte, koukáte se, kocháte se. Najednou kde se vzala tu se vzala, pijavice, skočila Ljubě po noze a už pijala. Nešla utrhnout, byl to hnusný zápas!

Mně se za ty tři neděle nic nestalo, já těm potvorám možná smrdím, ale moc na mě nejdou ani komáři. Sám sobě repelentem! Až z toho mám divný pocit. Někdy musím vyrazit na Třeboňsko. Ano, tamní komáři mě mají rádi. Ale abych se uklidnil - ti neviditelní štípáci mě taky nešetřili.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena