Zeleno bohužel není jenom na stromech, i cesty jsou pokryté doslova útržky listů buku a dubu. Mohou za to housenky, laicky jsem je identifikoval jako housenky motýla bekyně zlatořitné. Nejsou zatím rozlezlé po celém lese, ale v pořádném kuse mezi Březovou a Oleškem už hrají prim. Naši pejskové je samozřejmě nevnímají. Předmět jejich zájmu se musí pohybovat – moucha je předmětem zájmu, protože lítá kolem čumáku. Housenka leze a žere, a je tudíž nezajímavá.

Ony z nich pak budou motýlci, z těch housenek. Po takovém motýlkovi by Gari možná chňapla. Obávám se ale, že na to množství, které naše lesy čekají, Gari nestačí. To aby se uchňapala.

Ale bez legrace – vypadá to tam opravdu hodně špatně s těmi housenkami.

A ono nezaprší

Odpoledne nás s Ljubou chytla bouřka v Praze. Žádné drama se nekonalo – měl jsem besedu ve Vinohradském divadle, hrají tam velkolepou inscenaci podle románu mého táty Sňatky z rozumu, dali tedy dohromady takové malé komorní setkání s diváky, byl tam i autor hry pan Vedral a režisér pan Lipus. Moc hezké to bylo, jenže zatímco jsme si povídali, strhla se bouře. Hodná paní vrátná mi půjčila paraple, abychom se neutopili cestou na parkoviště.

Toť se ví, že jsme mysleli na pejsky! Ti byli doma, ale Nora se bouřky bojí (jako ostatně prakticky všeho), jak tu bouřku přežila? A ono bylo krupobití. Jestlipak nezhyndrovalo zahradu, jako se to stalo před pár lety, kdy kroupy sedraly listí ze stromů?

Dostali jsme se do auta, vrátili paraple panu parkovákovi, aby ho předal paní vrátné, a vydali jsme se k domovu. Dojedeme do Modřan, samá voda. Vydáme se k Cholupicím, docela dost vody, Zamíříme k Točné, pár kapek. Břežany, taky tak nějak. Před Ohrobcem suchu a ve Zvoli naprosté sucho, tam Omán.
Všude bouřky, u nás nezaprší.

Správný způsob pohybu

Není mnoho prací na naší zahrádce tak – dejme tomu – málo inspirativních, jako je vytrhávání trávy ze spár mezi dlaždičkami na cestičce. Včera jsme tomu s Ljubou věnovali závěr nedělního odpoledne. Pejskové se málokdy spoluúčastní zahradnických prací. Pokud ano, tak je to spíš Nora než Gari. Tentokrát jsme je měli kolem sebe obě. Až po chvíli mi došlo, co na tom všem vidí zábavného a přitažlivého. Lezeme po čtyřech! Konečně jsme přišli na ten správný způsob pohybu! Už nejsme ti protivní nafoukaní dvounožci, pohybujeme se tak, jak se rozumný tvor má pohybovat!

Mohu ale na tomto místě slavnostně prohlásit a budu se při tom dívat do očí jak Garině, tak Noře: je to jev dočasný a na své dvounohosti nehodlám nic měnit.
Až do doby, kdy cestičku zase (skoro) pohltí tráva.