Ráno na procházce jsme potkali Věru s Pepíkem a s nimi nezbytně i Fanánka a Pepinku. Fanánek vypadá výborně, zhubnul a je z něho štíhlý dalmatinský fešák. Pepinku vzali pod mašinku, ostříhali ji, jen na ocásku jí nechali štětku podobnou dragounskému chocholu.

Takže se kolem nás motala veselá čtyřka, jako to bývalo dřív. Gari s Norou mezi sebe jinak nikoho nepouštějí, stačí si samy a jiného pejska leda nějak ledabyle očichnou a jdou dál, ale Fanánek s Pepinkou, to je něco jiného.

Ti jsou členy rozšířené smečky.

Prostě léto

Slyším kolem sebe bědování „na ta vedra“, ale – není to zcela prostě léto, jak má být a jaké už dlouho nebylo? Obvykle bylo teplo koncem dubna, pak taky v květnu, ale na Medarda se počasí sepsulo a červenec propršel a na čtrnáct dní bylo v srpnu vedro a pak jsme začali topit. Takže je léto, tečka, léto se vším všudy.

Neznamená to, že pejskům není horko. Pozná se to podle toho, že se u mě drží, když jdeme lesem, plouží se pět metrů ode mne a když se vrátíme domů, plácnou sebou na chladnou dlažbu předsíně a snaží se být co nejplacatější. Kdyby měli jazyk, svůj chladič, dvoumetrový, vysunuli by ho až na doraz. Ale nestěžují si. Vědí, že tohle je prostě léto.

Poprvé ve vodě

Nora má svůj vodní křest dávno za sebou, kdežto pro Gari to bylo poprvé. Nedaleko cyklostezky Zbraslav-Vrané je u osady Jarov místo, kde se dá celkem snadno sestoupit k Vltavě a tam se obě pejskovny vyráchaly. Nora už předloni dokonce plavala ve volné řece. K tomu letos nedošlo. Nasbíral jsme zásobu suchých klacíků na házení, nicméně pud sebezáchovy vždy převážil pud lovecký a klacíky pluly dál ku Praze do Labe a posléze do Hamburku.

Gari se držela v závěsu a nepokoušela své výzvědné vlastnosti. Bylo to ovšem první seznámení a kdo ví, třeba se z ní vyklube plavec, jako byl svého času Gordon. Ten plavání v hloubce miloval a obzvlášť nadšený byl, když někdo na té hloubce plaval s ním. Pak se s ním chtěl podělit o radost a lezl mu na záda. Ale tohle Gari vyprávět nebudu. Mohla by to vzít jako podnět, jako dobrý nápad.

V závěsu za Norou

Koperník

Mění se návratový rituál ranní procházky. Poslední etapa procházky je rychlá – pejskové peláší co jim nohy stačí, a pak čekají u vrátek, já je dojdu, otevřu jim, oni vpadnou na pozemek, napijí se z fontánky a pak se domáhají snídaně.

Teď je to jinak. Ano, spěchají, peláší, ale čekají nikoli u vrátek, ale naproti přes ulici. Ve stínu. Objevili ten trik včera ráno a zalíbil se jim. V poledne že si ho zopakují. Taky běželi stínem, šup za roh – a tam, úžas. Kdepak je ten stín? Někdo jim ho sebral!

Těm dvěma malým Koperníkům těžko vysvětlím nebeskou mechaniku a nepochopí, že stín není něco, co má trvale zaručené svoje místo. Třeba na to nějak přijdou sami.

Tady se dá bejt