Podnikli jsme ho včera: zprvu ideálně vypadal. Výlet na kolech, směr Řitka, tam je v lese u silnice na Řevnice parkoviště. Odtud se jede po moc pěkné asfaltové lesní cestě na Skalku, to je barokní památka, kostelík Maří Magdaleny, klášter s poustevnou a křížovou cestou. Radostné místo. Vzpomínali jsme, jak ale v těchto místech kanec pobodal Bartíčka, mého tehdy pejska, rotvajlera. Tentokrát se kanci nekonali, Gari s Norou klusaly kolem nás, všude pejskové, houbaři, jako v nějakém parku to tam bylo.
Moc pěkné.
Pěkné až do chvíle, kdy jsem zjistil, že mi upadla sedlová taštička a v ní se ocitly v nenávratnu klíče, včetně klíče od auta. Hledali, nenašli. Taxík, cesta do Zvole pro rezervní klíč od auta. Jinak se nestalo nic, nikdo si nezlomil nohu, nevypíchl si oko. Jenom že to byl výlet s koncem nikoli ideálním.

Homeopatika

Léčba Garinčiny rány pokračuje. Tedy, rány. Tatínek říkal podobným neurčitým anomáliím oznobenina, velmi nepřesně, protože oznobenina vzniká mrazem, kdežto to nepěkné, co má Gari na stehně, je pozůstatek vpichu injekční jehlou. Vpich otekl, ona si to tak dlouho pečlivě okusovala a olizovala, až tam zůstalo cosi jako mozol nebo bradavice nebo... oznobenina. Dlouho se to nehojilo vůbec, až přišla Ljuba s radou, že pomůžou homeopatika.

Jsou to maličké kuličky v ampulkách. Třikrát denně musím vyseparovat čtyři kuličky. Balil jsem je do sýra – kousek s kuličkami do tlamy Garině, kousek bez kuliček do tlamy Noře. No a teď je sypu mezi granule a Gari je zplivne... jako kuličku.

Co ovšem je podstatné – ta nepěkná věc se očividně zmenšuje. Říká se, že homeopatika působí především sugescí, ale jakápak sugesce a autosugesce u pejska! Na něho žádná sugesce neplatí. Ten jen kouká, co má v misce a zblajzne, na co přijde. I homeopatikum. A pak, homeopatiko, snaž se.

Hlavní pes

Nevím, co se stalo, ale Nora se dnes ujala pozice hlavního psa.
Začalo to možná tím, že si vyžebrala skrojek starého chleba. Chováme se doma k chlebu šetrně, neradi ho vyhazujeme, když ztvrdne, zkrátka – skrojek zůstal na kuchyňské lince a Nora chodila kolem a kvílela a prý proč ten pes kvílí, a analýzou zjištěno, že kvůli tomu chlebu.

Dostala chleba, odnesla si ho na trávník, žižlala ho a Garině nedala ani přičichnout. Povzbuzena tímto úspěchem pak vlezla při večerní siestě Ljubě na lehátko do nohou. Gari jen obcházela a šla někam do hloubi domu hrát druhé housle.

Pokud to takhle půjde dá, příští referát do Hyeny bude psát Nora. Dneska je Nora hlavní pes.

Konverze dětského domečku

Dlouho tomu, kdy jsem dětičkám postavil v koutě zahrady domeček. Sám patřím k domečkové generaci, jako dítě jsem měl na zahradě domeček a když jsem dorostl do žižkovského kluka, měli jsme na zahradě žižkovského činžáku domeček, taky v koutě. Hráli jsme tam poutavou hru. Jeden seděl uvnitř a střílel vzduchovkou chlebové kuličky na ty, co byli venku. No a ti na něho házeli cihly. Byla to Hra na Stalingrad.

Nemyslím, že by dneska někdo chtěl hrát Hrtu na Stalingrad, nicméně v atraktivitu domečku jsem věřil a mýlil jsem se. Děti chtějí sedět u televize a čumět a ne hrát si v domečku. A nakonec domeček objevili pejskové a mají ho a bydlí v něm a dali jsme jim tam pelíšky.

V neděli odpoledne jsme byli s Ljubou na návštěvě u kamarádů ve Vraném. Odpoledne se strhl liják. Jestlipak domeček odolal?

Po návratu jsem ho prozkoumal. Byl suchý, prohřátý, voňavý psinou. Hned bych tam zalezl a... hrál Hru na Stalingrad?
Ne. Spíš bych si tam zchrupnul. Musím to někdy vyzkoušet, ale to by pejskové museli být zavření uvnitř baráku.