Ze Zvole do Březové vede široká lesní cesta. Posledně jsme tudy šli ve společenství širším než obvykle a Noru doplňoval její kamarád, dalmatin Fanánek. Byl krásný májový den, pejskové pobíhali a v průhledu mezi korunami stromů se na nás smála blankytná obloha. Najednou Fanánek odběhl. Hned jsem věděl, kolik uhodilo. V těch místech je asi dvacet metrů od cesty tůňka. Za suchého počasí se mění v bažinu. No a skutečně, za chvilku se Fanánek, tento bílý, černě skvrnitý pejsek, vrátil a měl všechny čtyři tlapy černé. Tvářil se nadšeně a čekal pochvalu.

Porozumění, ba nadšené porozumění našel okamžitě u Nory. To je báječný nápad, zaradovala se a hned se rozběhla směrem k tůňce.

Je vycepovaná. Zavolal jsem na ni, zarazila se a vrátila, velmi neochotně.

Její blankyt dne zčernal, jako by ho pokrylo Fanánkovo bláto. To je nespravedlnost, táhlo jí hlavou. Fanánek může, a já ne?

Naštěstí pejskové ten pocit křivdy v sobě dlouho neudrží. O deset, patnáct metrů dále vyletěl z křoví bojový motýl a bylo nutno ho pronásledovat a příhoda s nádherně černými punčoškami byla zapomenuta.

Nebuď líná

Nebylo snadné přimět Noru k podvečerní procházce. Prostě se jí nechtělo. Ležela na sluníčku, po očku pozorovala ptáky pokřikující ve větvích, v jezírku občas šplouchl kapřík, vládla naprostá idyla, a tak se jí celkem snadno vzdorovalo mému naléhání: Nebuď líná, pojď ven!

Nakonec přece jen vstala a velmi neochotně šla za mnou.
Vyšli jsme na ulici a došli na křižovatku. Tady se zastavila, pořád ještě nebyla přesvědčená, že to, co se chystáme udělat, má nějaký valný smysl. Odmítla jít vlevo, k lesu. Zamířili jsme tedy opačným směrem … tam, kde bydlí Sally.

Jsem s jejími pány domluvený, že mohu otevřít bránu a brát Sally taky na procházku. Sally ležela za bránou, vyhřívala se a pozorovala ptáky ve větvích. Nora vběhla dovnitř. Skákala kolem a vybízela ji: Nebuď líná, pojď ven!

Nakonec Sally přece jen vstala a velmi neochotně šla za Norou.

Byla to taková přemlouvací procházka.

Rozdíly

Co naplat, Iriska s námi byla mnoho let, a je tedy nabíledni, že srovnáváme. Iriska si nehrála s jinými pejsky. Byla to samotářská, poněkud nedůtklivá princeznička. Nora je kamarádská, byť selektivně. S kokříkem Beníčkem dokáže řádit na poli do úmoru, pravda, do Beníčkova úmoru. Noru by umořil leda Terminátor. Jednoho drobného rozdílu si všimla Ljuba.

Iriska se taky ráda dívala oknem na zahradu, ale nikdy nepřitiskla nos na sklo. Nora se čenichem na sklo doslova přilepí, takže ve výši její hlavy máme po celé délce prosklených dveří čáru. Asi jako by tudy lezl nějaký přímočaře smýšlející slimák, vyznávající sonátu horizontálního života.

Poprvé s kolem

Vracíme se s Ljubou k cyklistické minulosti! Před lety jsme s Iriskou podnikali dlouhé výlety po Brdech, pak chudák pejsková nestačila, nemohla běhat a bylo po cyklovýletech. Není to tak dávno, kdy jsme poprvé s Norou udělali první pidivýlet. Návod je v každé druhé kynologické příručce. Nejdřív s pejskem jděte na procházku a kolo veďte. Až si zvykne, jeďte. Nora si zvykla, vrátili jsme se a kolo dali do garáže.

Včera jsme pokus zopakovali, už v tvrdším provedení. Vyjížděli jsme rovnou od domu! Nora chvilku běžela s námi, ale pak nasadila taktiku "dobrý, ale beze mě" a vrátila se k vrátkům.

Kombinace přemlouvání, uplácení pomocí frolíků a pěší chůze jsme překonali první odpor a po pěti minutách to už šlo dobře. Máme za sebou první desetikilometr, Nora nejdřív běžela mezi námi a pak se ujala vedení – jako za starých dobrých časů Irisky v plné síly. Takže, Brdy, brzy vás začneme znovu dobývat!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena