O víkendu jsme byli v Třeboni. Máme to tam rádi, město je skvostné, všechno tam funguje, příroda kolem je super. Takže i tentokrát jsme se vydali na Novořeckou baštu (podle Nové řeky, s Řeckem to nesouvisí) a pak po žluté k usedlosti U Dušáků. Ono na tom rozcestí psali, že žlutá vede přes brod přes Lužnici, ale na Mapy.cz jsem vyčetl náznak naděje, že je tam most. Přece nepůjde žlutá přes řeku, že? A psali tam dokonce, že když je vyšší voda, což v tomto roce 500letého sucha je hodně vysoká voda, že přechod je o hubu, pokud vůbec možný.

Zkrátka, nevěřil jsem těm žvástům, tím spíš, že na Mapy.cz je náznak mostu.
První došla Gari. Ta je vždycky první. Zastavila se u zuřmící Lužnice a kouká po mně s nadějí, že to zastavím. Pořád ještě nevěří, že nejsem Mojžíš. Ukázalo se, že most tam je, ale shnil a jeho zbytky se válejí opodál. Je to smutná pravda: ten brod tam je, i kdyby bylo dvacet nad a nikoli dva nad, stejně bych tam nelez, protože voda je prudká.
Někdy je optimismus na obtíž. Vede k potupnému návratu stejnou cestou.

Čekání

Občas to děláme tak, že jdu s pejsky na procházku s určitým předstihem a Ljuba přijde za námi. Chce mít čas na nápravu škod, které způsobíme vstáváním a odchodem. Pejskové vědí, že nejdeme úplně sami a že Paní za námi přijde. Ovšem když dojdem do místa, kde se k nám obvykle připojí, tam zůstanou stát, otočí se proti směru procházky a vyhlížejí.

Asi každého z nás, co máme psy, někdy napadne, jestli pejskové mají nějaké mimosmyslové vnímání. Po bezmála čtyřicetileté zkušenosti tvrdím, že nemají. Oni prostě vědí. A to jejich vnímání je někdy ne moc nic moc. Takže když Ljuba konečně přijde, já ji vidím, oni ji vidí, ale já jsem si jist, oni ale vyčkávají: je to ona? Není to ona? Teprve když se ubezpečí, rozběhnou se a vítají. Konečně je celá parta pohromadě a můžeme vyrazit. Domů, na snídani!

Křovina

Jakmile hodina pokročí, zavelím vyčurat a spát. Oba pejskové se důstojně odeberou ke dveřím, počkají, až jim otevřu, a poté důstojně vykonají, co jim přikázáno. Vedu k nim řeč. Chválím je za výkon, načež Gari se vrací domů.

“Nechoď do křoví, Noro. Nedělej křovinu!“ nabádám Noru.
Nedbá. Vejde do křoví, které máme podél plotu. Má ve křoví prošlapané chodby a po nějaké době se vynoří z nečekané strany.
Co ji táhne do křoviny? Nepoví. Ale už to patří k rituálu, a musím to tedy respektovat.

Gari víc svítí

Večerní procházka – opět se svítícími obojky. Jsou už nového typu, mají aku a dobíjejí se přes USB, pokrok nezastavíš ani v oboru obojků. Nechal jsem oba nabíjet přes noc, z jednoho USB rozbočovače. Plně nabité jsem je pak večer nasadil Gari i Noře. Po chvilce, na Woodstockové louce, jeden svítil víc a druhý míň. Samozřejmě, ta silnější světluška byla Gari. Jak ona to dělá, že má větší páru… A promítá se to i do svítivosti obojku.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena