Na Šumavě na kole
V sobotu odpoledne jsme odjeli s naším obytným busíčkem na Šumavu - na jediný den, ale stálo to za to. Celý den sluníčko bez horka, s krásnými mraky - to je nebývalé v kraji, kde prší, když zrovna neleje nebo nesněží, a sníh tam ležel ještě před pár týdny. Na kole jsme v neděli najeli přes třicet kilometrů. Několik pozorování:
Začíná se tu zřejmě investovat do turistického průmyslu. Vesničky jako je Strážný nebo Borová Lada jsou pěkně vyštafírované. Ceny, prozatím, zpravidla velmi slušné. Ale už tam začínají stinné stránky. Na oběd - hotovku, na hovězí guláš - čekáte taky hodinu. A ve Strážném jsem vzbudil podiv svým úmyslem platit v české měně. Tamní hospoda (pětadvacet minut čekání na ohřátí hovězí polévky) je už v eurozóně.
Samo Strážné je moc hezké, jen budí podiv ten vietnamský šunt vyložený všude kolem - kdo proboha pořád kupuje ty děsné plastové trpaslíky?
Pokud jde o turistická vyražení, kousek od Kunžvartu je moc hezká zřícenina hrádku Kunžvartu. Však taky vesnice odvozuje od existence strážného hradu (vedla tudy Zlatá stezka do Bavorska) svoje jméno. Rvali jsme tam kola do koce a pak zase s kopce. Večer jsem se podíval na internet, jak to s tím Kunžvartem je. Hezký výlet, psali tam, ale jen pro pěší. Zcela nevhodné pro výlet na kole.
Svatá pravda!
A pak ještě taková drobnost. Jezdili jsme s pár kamarády. Jeden byl úžasně vymustrovaný: měl sluneční brejle, obroučky za čtyři tisíce, sklíčka taky za čtyřku (doufám, že obě), samostmívací a polarizační. No a kolo, to má krámskou cenu sedmdesát tisíc, rám má z vylehčeného hliníku a víc ani nechci vědět. Však taky z nás všech uměl nejlíp jezdit. Je tedy fakt, že spadnul a hubu si nabil jen on, na tom kole za sedmdesát litrů. A večer měl tu rozbitou hubu spálenou za těmi brejlemi za osmičku. To jsou ty paradoxy.

Fotbal vyhrál
Nejde o to, kdo vyhrál ve fotbale. Jde o to, že naše pondělní cvičení wušu mělo nejslabší návštěvu, co má paměť sahá (tedy, ono se tu necvičí zase tak moc dlouho). Když je hezké počasí, a to dnes večer bylo, scházíme se na okraji lesa, na planince poblíž vysoké borovice. A z té, jak staří Číňané učí, sálá nejvíc životní síly čchi. Potud by bylo vše v pořádku, pokud ovšem by se někde nehrál fotbal.
Ten se ale hrál a sešlo se nás tak nejvíc do mariáše. Říkal jsem si, ano, přišli ti skalní, dostavilo se zdravé jádro, lidé aktivní, kteří raději sami cvičí, než aby se dívali na zkorumpované dementy - tak nějak je charakterizoval filosof Antonín Kosík.
Chyba lávky. Celá vesnice se koukala na televizi a decibelnímu úhrnu stovek puštěných přijímačů nebylo možné uniknout. A když se ozvalo z vísky "gól", na tváři cvičících se rozlinulo jakési blaženství.
Ještě štěstí, že si tam někdo zachoval zdravý rozum a o fotbal neprojevil opravdu ani špetku zájmu.
Byla to ta velká borovice na okraji lesa.

Nestatečná Irda
Na procházku chodíme cípem lesa, po úzké pěšině, která ústí na polní cestu spojující Zvoli s Březovou. Je to pěšina opravdu tak úzká, že se dva lidé sotva vyhnou. Jdeme tedy a najednou proti nám maličký černý pes. Když spatřil Iris, rozběhl se k ní.
A ona, statečná bojovnice, vycvičená Bartem ke všem druhům psího boje, ona, která se ještě nedávno postavila na Kavčích Horách dvěma ridgebackům, tahle Irda se dala na útěk a prchala a schovala se za mne!
Nejen, že ten pejsek vážil tak pět kilo i s obojkem, ono to bylo štěně!
Paní, která ho provázela, se usmívala:
"Ta vaše je taky štěně, viďte?" řekla.
"Ano," řekl jsem. "Už deset let."
Ale nebyl jsem z toho mrzutý, naopak. Mít psa z boje prchajícího je po tolika letech soužití s Bartem příjemná změna.

Zeď od pivovaru
Maličkost - nemaličkost. Na Smíchově (čtvrť v Praze) stojí pivovar. Je to komplex budov po obou stranách Zborovské třídy, směřující do Strakonické. Bývala tam ohrada a za ní byly vidět sudy. Nedávno začal pivovar stavět kolem toho prostoru velkou zeď. Budiž, když zeď, tak zeď. Ale teď už se rýsuje, jak bude zeď vypadat: je laděná do klasické pivovarnické architektury s cihlovými zdobnými římsami. Velmi správně! Mám z toho takovou radost, jako z toho, že už patnáct let se v Praze obnovují mozaikové chodníky, nejdřív v centru, teď už často i ve vedlejších uličkách. Tak to má být, je z toho viděn úcta k tradici a kde je úcta k tradici, tam se dá dívat s důvěrou do budoucna.

Věrný pes
Horko. Ano, po zimě, která konce nebrala, nastalo horko. Iris má ráda sluníčko, ovšem v poledne, co je moc, to je moc, ulehá do stínu.
Vypravuji se ke kontejnerům s tříděným odpadem. Opustí pes svůj úkryt ve stínu, doprovodí mě?
Byla to zkouška. Ano, pes šel se mnou, je to věrný pes. Chudinka se vlekla po asfaltu co noha nohu mine, nahrbená, umořená, vlekla se, ale neopustila mě.
A co myslíte? Teď je večer, píšu tyhle řádky. Slyším cvakání drátů. Iris vchází do pracovny a když mě spatří u klávesnici, zanaříká.
Ano, teď je na mně řada, teď musím já doprovodit ji, na večerní procházku. Takže, zítra nashledanou, teď odcházím vykonat jedinou věc, která má z jejího hlediska nějaký smysl.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena