No a je to jasné. Už nebude veliká. Je po rituálu. Nora vždycky vyběhla na kupičku štěrku na podsypání dlažby a za výkon "veliká" dostala odměnu. Dlažba položena, kupička zmizela.

Nora přesto přiběhne a chce odměnu, protože na tomhle místě vždycky dostala odměnu.

Je to něco jako doživotní apanáž pro ústavní činitele. S tím rozdílem, že Nora nadělala mnohem méně škody. Tedy, neudělala škodu žádnou.

Ptakoplaš

Podle názoru naší Nory je pták zcela nežádoucí jev a je vůči němu třeba nasadit co největší přísnost. Možná, že si svůj vztah buduje ze svého pozorovacího stanoviště. Leží na svém dedikovaném kresle u prosklených dveří na terasu a fakticky pět, možná deset metrů od čumáku je krmítko, nota bene dvoupatrové (to proto, že když se na krmítko navalí nenažraný kosák, malí ptáčkové by jinak neměli šanci). No a je to asi o nervy, pozorovat tu ptačí holotu při hodování.

Nutno dodat, že ptačí holota si z Nory nedělá žádné vrásky. Dokonce mám pocit, že si z Nory dělá blázna. Nora dělá ptačí hony nejvíc na louce u lesa, říkáme jí Myší louka, nebudu unavovat ani sebe, ani vás vysvětlováním původu názvu. Zkrátka, takový pták letí přímým letem půl metru nad zemí a Nora se za ním žene. Proč nezatáhne za knipl a nezvedne to?

Protože ho to syčáka baví.

Vyhořelo Národní divadlo

Před pár dny jsem se tu zmiňoval o tom, že končí jedna etapa v životě naší Nory. Pomalu mizela hromádka podsypového štěrku složená na chodníku před domem na rohu naší ulice. Nora vždycky vylezla nahoru, tvářila se vítězně a bylo třeba obdivně volat "Ty jsi veliká". Pak přiběhla a žádala honorář. Dostala pamlsek, udělala reprízu svého vystoupení, dostala druhý honorář a šlo se domů.

Dlažba hotova, hromádka zmizela. Je to něco jako kdyby vyhořelo Národní divadlo.
Vracíme se, zajdeme za roh, Nora běží do míst, kde měla svoji scénu, chvilku tam pobíhá a jde si pro honorář.
Pochopila, že není důležitý výkon. Důležitý je honorář.

Příliš mnoho Podgerů
Ano, zase jednou jsem byl Podgerem. Jel jsem včera na seminář Fujifilmu o novém fotoaparátu X Pro 1. Konal se v restauraci Na baště. Pokusili se mi vysvětlit do telefonu, kde to je, ale nechtěl jsem je připravit o čas.

"To já přece vím, kde je restaurace Na baště!"
No a to, co jsem myslel, že je Na baště, je Kajetánka, a ona, potvora Kajetánka, je zabudovaná do bašty nebo spíš do té rampy co je u Hradu. Je odtud krásný výhled na Prahu, ale co platné, je to Kajetánka a ne Na baště.

Naštěstí je zde chytrý telefon, ten zaskočí za pitomou hlavu, a Google mi řekl, kde je to Na baště. Je to taky v opevnění, ale ne nad Prahou, ale nad Jelením příkopem.

Kolegové už tam byli a čekali na zahájení. To se opozdilo. Jak se ukázalo, opozdilo se proto, že i oni se opozdili, přišli chvilku přede mnou.

Taky si mysleli, že přesně vědí, kde je to Na baště, to ví přece každej Pražák. A s bezpečnou jistotou zamířili do restaurace Lví dvůr, v baště hradního opevnění nad Jelením příkopem, ale z jeho druhé strany.