To bylo radosti
Přes víkend jsme byli s Ljubou na festivalu dětského filmu ve Zlíně a o pejsky se starala Anna s Patrikem a Elím. Vrátili jsme se v pondělí večer, cesta tam i zpátky vlakem, bylo to super, bez problémů. Problém nastal doma, ukázalo se, že zplesnivěl chleba, vzal jsem kolo a jel nakoupit jenže pejskové začali šílet, že chtějí na procházku. „Ljuba je tedy vzala ven a zavolali jsme si, že nakoupím a půjdu jim naproti.

Tyhle naprotipotkávačky jsou nejlepší: to pejskové úplně šílí radostí. V předsíni, když jsme přišli, taky vítali, ale venku na cestě, to je let a kroucení a taky se poperou, kdo smí vítat víc. Napadá mě, že bych měl vypadnout častěji, abych podobné výlevy radosti prožil častěji. Zatím jsem se ale zařek, že mě nikdo nikam nedostane, ani kdyby se psi kroutili sebevíc. Přitom to bylo v tom Zlíně super“ Možná se o tom v týdnu zmíním.

Podezření
Před polednem jsem se zastavil v Chuchli v Hornbachu – na jaře je pořád co kupovat, ovšem krom jiného tu prodávají i granule pro pejsky, koupil jsem čtyři pytle po 12 kg. No a kousek od vchodu je pekárna Kabát, navykl jsem si sem chodit za covidu, mají super chleba a rohlíky a taky makové koláčky. Koupil jsem si ke kafi a jeden pro Ljubu, aby se taky měla dobře.

Než jsem dojel, volala mi z práce, že se už vrací. Stačil jsem si kafe uvařit a koláček spořádat a to už přijela a že se chce projít a odešla s pejsky a já se vrátil do kuchyně. Na lince leže prázdný pytlík s nápisem PEKÁRNA KABÁT. Hned jsem ji volal. Bylo obsazeno, jako vždycky. Nastaly mučivé minuty napětí: využila Gari chvilky zmatku?

Dovolal jsem se. Pochválila kvalitu koláčku. Úleva. Garině jsem po návratu nic neřekl. Možná jí koupím koláč, ale ne tak dobrý jako od Kabátů. Nedocenila to, ona pojídá všechno co je organického původu.

Vpodvečer na Homoli
Sešlo se to tak, že jsme na podvečerní procházku vyrazili společně, já s Ljubou a oba pejskové. To není zas tak moc výjimečné. Šli jsme ale na Homoli, to je krásný koutek přírody u nás ve Zvoli – skála nad Vltavou a je tam výhled po celém údolí od Vraného po Zbraslav. Seděli jsme tam v trávě a pejskové byli nadšení, že mohou ležet s námi. Oňufání a olizování se nelze vyhnout. Komu to ale vadí, neměl by si řídit psa. A když, tak ať nechodí na vyhlídku na Homoli za krásného pozdně jarního slunného podvečera.

Zklamaná
Nora miluje výlety. Tedy, obě je milují, Nora jako Gari. Stačí říct výlet a obě skutečně vyletí, naplňují smysl slova skutkem. Nora je v tomto smyslu aktivnější. Hlídá si, jestli by se snad možná mohlo jet na výlet.

Samozřejmě to vím a nechci Norinku trápit, takže dnes odpoledne, když jsem jel do Kreisova železářství pro desítku vrták do dřeva, vytratil jsem se z baráku velmi diskrétně. Radary naší Nory jsme neoklamal. Já vyšel předem, ona zadem a u branky už stála a upírala oči: vezmeš mě? Bude výlet?

Nebude, Norinko. Jedu ke Kreisovi pro vrták a pak se zastavím v sámošce pro sejra a chleba. Nebude to nic zábavného a svítí sluníčko a v autě je horko.
Jenže i nákup desítky vrtáku je výlet…
Odbyl jsem ho bez Nory. Příště se polepším. Desítku jen s Norou. Možná i devítku.