Tichý blázen, to jsem já
Teď v létě naše škola čínského taiti má prázdniny, náš pan instruktor je v Číně a učí se u čínských instruktorů, co a jak má učit nás. Takže žáčkové jsme zůstaveni sami sobě a cvičíme, jak to jde a kdy se nám chce.
Včera jsem se ocitl coby doprovod u lékaře. Důstojná budova v Kateřinské ulici, všude klid, z tlustých zdí čišel příjemný chlad. U doktora se vždy čekalo a čekat bude. Nenávidím čekárny...
Vyšel jsem si tedy kousek stranou, do předsíně pod schodištěm a tam jsem si tichounce začal sérii cviků, která má uvolnit sílu čchi v těle. To je síla, ze které si dělám rád srandičky, protože na ni neexistuje žádný měřák, ale je fakt, že od té doby, co cvičím tyhle čínské kejkle, mě míň bolí kolena a nedělá mi žádnou potíž shýbnout se k pravé noze, což mi dělalo od té doby, co jsem si pravou nohu zhuntoval v karate.
Takže tam stojím a tichounce cvičím a když někdo šel, přestal jsem. Ale pak jsem si řekl, proč přestávat? Dělám jen maličké krouživé pohyby, nikoho neobtěžuju, natož abych ohrožoval...
A tak jsem jel a uvolňoval sílu čchi a nakonec se ukázalo, že za mnou jsou dveře na dvůr a nějaký pán šel a obcházel mě, jda do těch dveří, jako bych byl kus nábytku.
Možná, že uvolněná síla čchi přešla do něho a změnila se ve vlídnost, za což děkuju.

Chvála zoologické zahrady
V krátké době podruhé jsem se dostal do ZOO v Tróji, stejně jako prve služebně: měli jsme tam seminář Letní školy fotografie a na opičkách, papoušcích a pelikánech jsem s našimi frekventanty zkoušel některé fotografické postupy a ověřoval staré dobré zásady.
Klobouk dolů před Petrem Fejkem!
Pravda, nerad bych pomenšoval význam a zásluhy zejména doktora Veselovského, který zahradu řídil od roku 1959, přivedl ji k rozkvětu a udělal z ní doslova světově významnou vědeckou instituci. Za Petra Fejka byl vypracován nový generel rozvoje zahrady a ta se proměnila způsobem dosud nevídaným.
Je to až zajímavé, že jsem se snad nesetkal s člověkem, který by měl nějaké námitky vůči tomu, co se v ZOO děje a jak to tam vypadá. Tři věci tam doslova bijí do očí, zejména toho, kdo chodí do ZOO dost dlouho a může srovnávat.
Především je to návštěvnický komfort. Dávno jsou zapomenutí fronty na olezlou klobásu a vyčichlou limonádu. O návštěvníka je tu postaráno - a vůbec ne za nějaké vyděračské ceny. Skvěle se tu musí cítit děti. To je ohromně moudré opatření: přece jen vztah k ZOO si budujeme od prvních návštěv, a dítě neocení umělý odchov hříběte koně Przewalského, dítě ocení prolejzačky a bazén. Ovšem díky prolejzačkám a bazénu si ZOO zamiluje a až dospěje, ocení i toho koně Przewalského.
No a do třetice a rozhodně ne v poslední řadě to jsou zvířata. Ono to vypadá, jako kdyby se ta zahrada otevírala dovnitř. Jako by padaly bariéry a mizely mříže. Někdy je to doslova, jako v oddělení maličkých lemurů, těchto opiček s pruhovanými ocásky, které vážně procházejí kolem diváků - a mají i dost soukromí, prostor, kam se uchýlit, když je diváci začnou nudit.
V téhle rubrice obvykle vyprávím o "veselých historkách z natáčení" a zvláště pak o tom, jak jsem se tam či onde ztrapnil a co jsem udělal blbě. Tentokrát žádná historka toho typu nebyla. Strávil jsem s frekventanty naší školy IDIFu hezké hodiny a odcházel jsem s pocitem, že jsem rád, že je u nás veřejná instituce, s odpuštěním státní instituce, která tak skvěle funguje.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena