Odemyká nebo neodemyká?
Včera jsem byl se synem Davidem v autoservisu vyzvednout auto po předjarní prohlídce. V kanceláři tam jeden pán zkoušel něco, o čem jsem zatím jenom slyšel. Že prý je možné zamknutý automobil odemknout na dálku tak, že jeden člověk stojí s mobilem přistrčeným 30 cm k zámku a ten druhý mu zavolá, on hovor přijme, a pak ten volající (vzdálený) u mluvítka svého telefonu cvakne klíčem a ten druhý (u auta) pořád drží svůj mobil u zámku. No a že se prý ten zámek takto otevře.
Neotevřel se.

Tak jsem to hned s Davidem vyzkoušel a taky se zámek neotevřel. Jenže ten pán, ten pokusník, ten tvrdil, že u jeho druhého auta, značky Ford, se to povedlo a zámek se otevřel!
A jsme u toho. Čemu věřit? Svědkem jsme byl dvou neúspěšných pokusů a ty stojí proti jednomu tvrzení o úspěšnosti pokusu.
Navíc mi vrzá v hlavě, jak by se mohl signál přes mobil přenést? Mikrofon mobilu reaguje na zvukové vlny. Pokud by klíč vydával nějaké zvuky v netopýří frekvenci, pak bych snad chápal, jak to funguje, i když by mi bylo divné, že mikrofonek tu frekvenci přijme a reproduktor na druhé straně reprodukuje. Já si ale vždycky myslel, že ten klíč vydává rádiové vlny, vždyť odemkne auto, i když ho máte v kapse!
Rezultát: myslím si, že je to městská legenda a budu si to myslet, dokud mi to někdo za mnou kontrolovaných podmínek nepředvede.

Jako když dědek tahá řepu
V sousedství mají dva psy, jednoho menšího a druhého většího. Na procházku s nimi chodí paní domu. Občas je s Iris potkávám v polích. Ten menší si s Iris hraje, pobíhají, honí sem, poskakují. Ten větší se vzpouzí na vodítku: taky by chtěl, jenže nesmí. Mohl by udělat malér.
V sobotu jsme vyšli na procházku v plné sestavě, já s Ljubou a Iris. Zmíněnou paní jsme potkali na cestě vedoucí na hlavní silnici. Měla na vodítku oba pejsky. Iris byla na volno a šmrdolila se kolem nás.
Takže se stalo, že jsme se s tou paní zastavili na kus řeči. Na cestě tedy vzniklo toto pořadí: já, přede mnou stála mně zády ta paní, k ní čelem Ljuba a vedla s ní řeč a za Ljubou Iris.
Načež oba pejskové se rozhodli, že by mohla s Iris být zábava a vyrazili. Jeden minul Ljubu zleva, druhý zprava. Táhli paní za sebou, takže ona narazila na Ljubu. Ta začala couvat, stále rychleji, v povážlivém náklonu. Takže nezbylo, než abych popadl tu paní kolem pasu a začal jsem táhnout ve stylu: dědek za bábu, bába za vnučku, vnučka za psa, pes za kočku...

Řepa ve hře nebyla, řepu jsme nevytáhli, ale dámy v blátě neskončily, a to byl šťastný konec té pravdivé pohádky.

***
Někdy tak asi v půl desáté ráno jsem včera jel od kruháče za nákupním centrem Chodov Ryšavého ulicí dolů k Obi. Silnice je tam široká, klesá pravotočivou zatáčkou, do které není vidět. Všiml jsem si výstražného trojúhelníku u krajnice, ale i bez něho bych jel pomalu. Snad to byl nějaký stopařský instinkt, který mi napovídal, abych jel pomaleji, než určují předpisy.

No a ve vrcholu té zatáčky - tři nabouraná auta tam dělala doslova barikádu přes celou vozovku.

Jestli tam jel někdo po mně a uviděl tam víc než tři auta, nebo se přinejmenším taky naboural, pak odpovědnost za řetězovou bouračku (která tam přinejmenším hrozila) nesou jednoznačně policajti. Stála tam totiž dvě policejní auta, ale žádného z těch policajtů nenapadlo popojet o padesát metrů výš a varovat přijíždějící řidiče, jak šílené nebezpečí dole hrozí.
Řídím šestačtyřicet let. Za tu dobu se mi stalo jednou, že se policisté takto inteligentně a profesionálně zachovali, před deseti lety v Brně.
Upřesním: v naší zemi jsem to viděl jednou v životě. V Německu jsem to viděl často, tam je to samozřejmost, že policajti mají představivost a dost inteligence v hlavě na to, aby je napadlo, že nabouraná auta na silnici jsou nebezpečná překážka a že je třeba přijíždějící řidiče před ní varovat.

Takovej kšeft bych rád měl
Neberte to, že si stěžuju - spíš to chápejte jako upozornění, varování, protože to, co se mi stalo, se může stát kde komu (a děje se, jak jsem zjistil).
Každé auto musí být ze zákona pojištěné, říká se tomu povinné ručení, jak známo. Takže se stalo, že jsem auto, samozřejmě pojištěné, prodal. Po nějaké době jsem si vzpomněl, že bych asi měl odhlásit povinné ručení, takže jsem se zastavil na jedné filiální pobočce dotyčné pojišťovny v malém městě a odhlásil jsem se. Pak jsem vše pustil z hlavy.
Načež mi přišel takový ten příjemný dopis s modrým pruhem jen do vlastních rukou, že mě pojišťovna žaluje pro nezaplacení dlužné částky 715 korun a že poplatek advokátovi stojí šest a půl tisíce. Tak to víte, že jsme hned letěl na tu pojišťovnu, abych tam zaplatil. Včera mi přišlo od soudu, že žaloba je stažená, protože jsem zaplatil, ale panu JUDr stejně těch šest a půl litru zaplatit musím, což jsem vzápětí učinil. To jsem ještě dopadl dobře, protože kamarád, kterému se stalo totéž, byl bez svého vědomí, bez přítomnosti odsouzený a zakukal pětatřiceti tisíci, také kvůli nějaké takové ptákovské sumě.

Matně si vzpomínám na jednu upomínku, kterou jsem od té pojišťovny dostal, nad kterou jsem se pozastavil, proč mě upomínají, když jsem smlouvu zrušil? Ale žádné další upomínky, natožpak hrozbu žalobou, to si nepamatuju. Pochopitelně jsem neměl v ruce žádný doklad, ten jsme zahodil po návštěvě té filiálky na malém městě, proč bych měl schovávat papíry k autu, které nemám?

Což byla úvaha mylná a za omyl jsem zaplatil dohromady přes sedm litrů.

Dnes vím - a toto je smysl tohoto mého dnešního povídání -, že když prodáte auto, musíte jít na svou pojišťovnu s kupní smlouvou a řádně zrušit pojištění a všechno doplatit - a nechte si vše potvrdit a papír neztraťte.

Jinak dáte vydělat advokátovi za úkon, který, jak se říká, má opravdu mimořádně vysoký poměr zisk / výkon. Ano, takovej kšeft bych rád měl. Jedno podání žaloby a poslání dopisu, vše předem připraveno, jen doplněno jméno zločincovo - a za to šest a půl litru.
Když si vzpomenu, kolik firem mně zůstalo dlužných a nikdy od nich neuvidím ani korunu...

Noční čas
Notorický kyboman se pozná podle toho, že v noci, když se probudí, kontroluje, jestli mu přišly maily. Tak se to tvrdí a píše a tak to koluje po netu. Možná dokonce, že existují notoričtí kybomani, kteří poštu kontrolují, aniž se probudí, ale to není doloženo.
Tak dalece jsem nedošel, třebaže počítač na noc nevypínám a nechávám ho, aby podle svého pátral po mimozemských civilizacích v rámci programu SETI. Ale chci mít přehled o tom, kolik je hodin, abych věděl, jak moc nebo jak málo spánku mi zbývá, než usednu k počítači, přeruším program SETI a začnu psát, třebas zrovna tenhle příspěvek do Psa.

Včera jsem si koupil hodiny se svítícím digitálním ciferníkem. Jsou kombinované s rádiem. Rádio poslouchám v autě, jinak nikoli, bez ohledu na to, zdali v Radiožurnálu šéfuje nebo nešéfuje paní Tachecí. Uvažoval jsem i o hodinách bez rádia, ale byly podstatně dražší než s rádiem. Zvláštní věc...
Přinesl jsem tu věc domů, založil do ní baterku (aby si hodiny pamatovaly čas, i když se vypne proud), vrazil jsem zástrčku do zásuvky a na displeji začala blikat světelná tečka u ikony s anténou. A opravdu, za malou chvíli se hodiny nastavily! Samy od sebe.
Radost trvala do chvíle, kdy na minutové pozici měla naskočit číslice nula. Místo ní se tam objevila mrzácká sedmička, jedna ta svítící dioda nesvítí! Arrgh, pravila by postava v comicsu. Vrazil jsem ten šmejd do krabice a pěstuju v sobě nevrlost, abych byl přesvědčivý, až půjdu hodiny vyměnit. Moc práce mi to nedá, to pěstování nevrlosti. V noci jsem zase nevěděl, na čem jsem, a málo zbývalo a šel jsem se podívat, kolik hodin ukazuje monitor puštěného počítače.

Výstava fotek Krbová, Neff, Šilha, Svatoš, Vepřek
Už jen poslední týden visí v galerii Svatošova nakladatelství v Budějovické ulici č. 55 v Praze. Fotky byly pořízeny loni v létě v Keňi. Kdybyste se chtěli na výstavu podívat, tady je mapa, kde to je.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena